V rámci březnových Dnů proti rasismu přináší Městská knihovna Beroun rozhovor s romistkou, učitelkou romštiny, autorkou odborných článků a překladů z romštiny do češtiny a v neposlední řadě také koordinátorkou projektu Romano suno – Marií Podlahovou Bořkovcovou.
Vzpomenete si, jaký byl váš první kontakt s romským jazykem a kulturou?
Ano. Mezi druhou a třetí třídou jsem přestoupila do nové školy. V nové třídě byla Pavlína, romská holčička. Jednou, hned zkraje našeho přátelství, se mě zeptala: „Víš co to je mindžovská ulice?“ Nevěděla jsem. „To je pičovská ulice, cigánsky.“ Byla jsem zmatená. Proč ten vulgarizmus? A proč v názvu ulice? Později, už jako studentce romistiky, se mi tahle zvláštní odpověď alespoň částečně vyjasnila.
Co vás přivedlo ke studiu romistiky na Univerzitě Karlově? Existuje někdo, kdo vás na této cestě zásadně ovlivnil?
O prázdninách před maturitou jsem dělala vedoucí na romském skautském táboře. Ohromily mě ty děti podobně jako leta předtím Pavlína. Uměly ustát situace, ve kterých bych si já, o deset let starší, nevěděla rady. Později na ten tábor přijela zakladatelka romistiky Milena Hübschmannová. U ohně dětem povídala o romské historii a o romštině a že se to dá studovat. Tím skončilo moje tápání, co bych tak měla po gymnáziu dělat.
Jaká byla vaše nejhlubší, nejzásadnější zkušenost z návštěv romských osad na Slovensku během vašich univerzitních studií?
Člověka nejdříve udeří ta chudoba, přelidněnost osad a mizivá šance tamních lidí zařídit si lepší život, jejich izolace. Celkově je to tam hodně intenzivní. V tom dobrém i v tom špatném. Nejhlubší asi je poznání, jak se lidé adaptují na takovou situaci. Jak spolu umějí žít v tak nahuštěném prostoru a v tak drsných podmínkách. Setkáte se tam se silnými emocemi, ale také s rozvinutou schopností odpouštět a přijímat život tak, jak přichází.
Prostory vestibulu berounské knihovny bude v březnu zdobit putovní výstava Romano suno aneb Romský svět pod záštitou obecně prospěšné organizace Nová škola, kde působíte jako koordinátorka. Jak dlouho již projekt Romano suno existuje? Můžete ho stručně představit?
Romano suno (Romský sen) je soutěž v romštině. Romština byla za komunistů zakázána a trend, kdy stále méně rodičů předává romštinu svým dětem, trvá. Smyslem naší soutěže je podpořit užívání romštiny, jazyka, který se ve veřejném prostoru téměř nevyskytuje.
Naše soutěž byla nejdříve jenom pro děti, později se ale přidali i dospělí mluvčí romštiny. Soutěží se svými texty nebo videi v romštině. Romano suna se každoročně účastní stovky dětí a dospělých. Z děl ze soutěže vydáváme sborníky, sestavujeme putovní výstavy a pořádáme veřejná čtení.
Jaké jsou hlavní poselství a cíle, které by výstava/soutěž Romano suno měla přinášet veřejnosti?
Skrze texty ze soutěže může veřejnost nahlédnout do různých světů romských dětí i dospělých. K Romům se musíte dostat blíž, poznat je více, abyste je ocenili. Nejlépe asi v jejich rodinách. V některých textech se můžou čtenáři dozvědět víc o kulturních specifikách, v jiných zas pocítit, jak jsme v něčem všichni stejní. A v jiných textech zas o těžkostech lidí z nejnižších pater české společnosti. A nakonec, skrze texty v romštině a jejich český překlad, lidé také zahlédnou romštinu jako plnohodnotný jazyk.
Utkvěl vám v paměti za ta léta soutěže nějaký text, obrázek od účastníka se silným příběhem, na který jen tak nezapomenete?
Silných příběhů nám chodí hodně. Asi nejvíc ve mně ale zůstal text od tehdy dvanáctileté Anežky Cinové z České Lípy. Pro svoji otevřenost. Tady máte jeho překlad: „Jmenuju se Anežka a žiju s tátou a mámou. Maminka má silné astma a já taky. Byla bych ráda, kdybychom byly zdravé. Hodně se bojím, když má mamka astmatický záchvat. Ale je tu ještě jedna věc, které se bojím úplně nejvíc. Mamce na vyšetření zjistili, že by se u ní mohl objevit nádor. Všichni jsme čekali na výsledky vyšetření. Ukázalo se, že je to zatím dobré, ale vyhráno ještě není. Byla jsem ráda, že mamka mohla zase jít do práce, protože pracuje v nemocnici, a kdyby se jí udělalo špatně, tak jí určitě někdo hned pomůže. Taky jsem se bála chodit mezi kamarádky, protože si holky neumějí představit, jak je astma nepříjemné, a často se mi smály, že si tu nemoc vymýšlím. Ve škole jsem si našla kamarádku Andreu. Je to Češka a je opravdu bezva a vůbec se mi neposmívá, že jsem cikánka. Některých dětí se bojím, nadávají mi, že jsem cikánka, ale mně už to nevadí. Jaká jsem se narodila, taková jsem a jsem vlastně ráda, že jsem Romka. Spíš se stydím, když někdy jdu po městě a lidi na mě koukají a někteří řeknou, že určitě smrdím, i když nesmrdím a nikomu nic nedělám. Teď je to u nás doma divné. Mamka se pohádala s taťkou a chtějí se dát rozvést. Toho se moc bojím. Snad to dopadne dobře. Každý večer se modlím k Bohu. Do kostela se bojím chodit, tak se modlím doma, aby mě nikdo neviděl.“
V únoru 2024 Nová škola o. p. s. vyhlásila další ročník soutěže Romano suno. Prozradíte našim čtenářům letošní témata a do kdy je možné zasílat soutěžní příspěvky?
Porota Romano suna složená z romských autorek vybrala pro letošek tato témata:
- Nejzajímavější osoba, kterou jsi poznal(a)
- Co bude po smrti?
- Jak vnímáš to, že se milují dvě ženy nebo dva muži?
- Kdybych se znovu narodil(a), chtěl(a) bych být…
- Volné téma
Své texty anebo videa v romštině posílejte do Nové školy, o.p.s. anebo mailem na marie.borkovcova@novaskolaops.cz do konce června 2024.
Jakým dalším aktivitám se obecně prospěšná organizace Nová škola věnuje?
Obecně prospěšná společnost Nová škola podporuje inkluzivní vzdělávání menšin, cizinců či jinak sociálně či kulturně znevýhodněných dětí a mládeže – skrze podporu a doučování cizinců, školní asistenty ve školách i rozvíjení čtenářské a matematické gramotnosti u těchto dětí.
Máte svého oblíbeného romského autora, kterého byste doporučila našim čtenářům?
Mám, Ivetu Kokyovou, především mám ráda její novelu Rodina je jen jedna ze Sborníku současné romské ženské prózy Slunce zapadá už ráno.
A na závěr naše tradiční otázka: Jaké tři knihy byste si vzala na opuštěný ostrov?
V poslední době nejraději čtu Iana McEwana a Kazua Ishigura a na odlehčení detektivky Rowlingové. Ale na pustý ostrov bych si vzala hodnější knížky: Medvídka Púa, Zbabělce a Jako zabít ptáčka.
Děkuji za rozhovor.
Autor rozhovoru: Zdeňka Křivancová
Foto: archiv Marie Podlahové Bořkovcové
