Do knihovnického fondu Městské knihovny Beroun letos přibyla detektivní novinka s názvem Sagittarius. Stejně jako detektivky Poslední nadechnutí a Dál nechoď, které u veřejnosti sklidily velmi pozitivní ohlasy, pochází z pera spisovatele, učitele, zakladatele hudební skupiny Burma Jones a muzikanta Václava Křivance.
Své dětství a mládí jsi prožil v Berouně. Navštěvoval jsi berounskou knihovnu
Ano, od raného dětství jsem rád četl.
Máš svého oblíbeného spisovatele, který tě inspiroval k psaní?
Bez čtení si nedovedu svůj život představit a mám i své oblíbené spisovatele, ale myslím, že mě žádný z nich neinspiroval k tomu, abych začal psát. Spíš jsem jim vždy tak trochu záviděl, že ten dar psaní mají. Ale mezi mé oblíbence patří Agatha Christie, Arthur Hailey, Sébastien Japrisot, Roald Dahl, Jeffery Deaver, J. M. Simmel, Thomas Perry, Dick Francis a mnoho dalších. A z českých Ota Pavel, František Nepil, Vlastimil Vondruška, Jaroslav Velinský, Václav Erben a moc krásnou knihu odehrávající se v Berouně s názvem Pihoun od Slavoše napsal můj oblíbený učitel kreslení Karel Paták.
Nyní žiješ v Plzni, kde se ve čtvrtek 23. 11. 2023 konal křest Sagittaria – tvé (v pořadí již třetí) knihy. Jaké máš z akce dojmy?
Myslím, že se akce vydařila a že ti, co se zúčastnili, by souhlasili, že tam byla moc milá a přátelská atmosféra. Vždycky mám obrovskou radost, že přijde kromě přátel a kamarádů i hodně lidí, kteří mé knihy četli a díky tomu patří k mým čtenářským fanouškům.
Horn a Bachová, duo sympatických vyšetřovatelů, tentokrát pátrají v prostředí šumavského Špičáku, kam jezdíš často relaxovat. Vznikal Sagittarius právě tam?
Ano, první nápad, jsem dostal právě tam na jedné z cest k vrcholu Špičáku. A všechny mé knihy vznikly od jednoho drobného nápadu.
Můžeš přiblížit čtenářům, co znamená slovo Sagittarius?
Sagittarius je latinské označení střelce v horoskopu.
Teď ale zpět na začátek tvé spisovatelské cesty. Vzpomeneš si, co bylo hlavním impulsem k napsání tvé prvotiny Poslední nadechnutí, která se odehrává ve fiktivním prostředí?
Vzpomínám si velmi dobře. Napadlo mě to na dovolené v chorvatské Brele. A dodnes to beru jako osudové znamení, protože kdybych tam nešel právě v tu jednu osudovou minutu, nejspíš bych nikdy nic nenapsal. Nemůžu ale prozradit, co jsem viděl, protože bych případným dalším čtenářů mé prvotiny prozradil skoro vše, což by byla u detektivky vada dosti podstatná. (smích)
Tvá druhá detektivka Dál nechoď obdržela čestné uznání od České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. To je velký úspěch!
Každé takové ocenění, zvláště pak od odborníků, mě velice potěší. Ale stejnou radost mám i z recenzí, komentářů i dopisů od čtenářů. Například Sagittaria jsem měl rozepsaného skoro rok (cca 10 kapitol), dokonce jsem myslel, že už ho ani nedopíšu, ale pak jsem absolvoval několik besed se čtenáři a to mě tak motivovalo, že jsem nakonec sedl a dopsal knihu za dva měsíce.
Děj knihy Dál nechoď se odehrává na Berounsku. Vybíral jsi do knihy místa, ke kterým máš nějaký speciální vztah z mládí? Máš v okolí Berouna vysloveně srdcové místo?
Beroun je celý mým srdcovým místem. Vždyť jsem tu vyrůstal. Líbí se mi hlavně jeho poloha uprostřed kopců, dvě řeky a nádherné okolí. Ale i město samotné s unikátní Městskou horou v jeho centru. A do knihy jsem vybral několik atraktivních míst, kam často zajedu i dnes, jako je např. Svatý Jan pod Skalou, lom Velká Amerika, Tetín.
V několika recenzích tvých děl čtenáři vyzdvihují trefně popsané reálie a policejní a lékařské postupy. Konzultoval jsi své texty s odborníky na dané obory?
Nedovolil jsem si „otravovat“ odborníky a většinu jsem si tedy hledal na internetu a v odborné literatuře. Ovšem teď mě napadá, že některé speciální věci jsem přece jen občas konzultoval s odborníky. Ale vesměs to byli odborníci z řad mých kamarádů. Musím říct, že jsem si díky tomu rozšířil znalosti v nejrůznějších oborech.
Jak dlouho vlastně trvá napsat detektivku? Vnímáš rozdíl mezi psaním první a třetí knihy?
Psaním se neživím, chodím do práce, takže píšu jen ve svém volném čase. První knihu jsem psal skoro čtyři roky. Je dějově nejrozsáhlejší a zároveň to byla prvotina a já absolutně nevěděl, jak se kniha píše. Druhou už jsem psal asi sedm měsíců a třetí jen tři měsíce, takže ten rozdíl, pramenící nejspíš z nabytých zkušeností, je tu patrný.
Který z tvých hrdinů je ti nejsympatičtější a proč?
Nejsympatičtější je mi asi kapitán Martin Horn, protože mi připadá docela vtipný. (smích)
Máš v šuplíku i nějaká díla z vod jiných žánrů?
Mám napsaných asi deset povídek. Ale váhám, jestli je vydat v jedné knize, protože jsou dost rozdílné. Jsou zde dvě hororové, jedna s hodně černým humorem ve stylu Roalda Dahla, a zbytek jsou povídky humorné. Alespoň mně tak připadají!
A na závěr naše tradiční otázka: jaké tři knihy by sis vzal na opuštěný ostrov?
Vzhledem k tomu, že na pustém ostrově by člověk mohl snadno propadnout trudnomyslnosti, tak bych si vzal knihy veselé: Achille Campanile – Za všechno může kapitán, J. K. Toole – Spolčení hlupců a Donald E. Westlake – Jak neuloupit smaragd.
Autor rozhovoru: Bc. Zdeňka Křivancová
Foto: archiv Mgr. Václava Křivance
