Ota Pavel pro své povídky čerpal inspiraci nejen z krásy křivoklátských lesů, ale i od lidí, kteří v nich žili. Nevadí, že si jejich osudy přikrášlil, díky němu zůstávají nesmrtelní. Poustevník Václav Matoušek, který vlastně poustevníkem nebyl a od jehož narození letos uplynulo 140 let, a Jaroslav Franěk, kterého před 80 lety popravili nacisté.
Je připraven žít nadále bez lidí, o houbách, o koříncích. Je drobounký a malý, má slabounké tělíčko, ale má moudré a krásné oči. Má jediné neštěstí: narodil se spravedlivý. Pod hradem Týřov u Oupořského potoka stojí osada dnes zvaná Matouškov. Tady si ve 30. letech postavil stan a později vybudoval skromný srub Václav Matoušek. Tady, v klidu a tichu přírody, maloval obrazy, které s lidmi směňoval za mouku či vajíčka. V mládí totiž na zámku Zbiroh sloužil u samotného Alfonse Muchy, který právě pracoval na své Slovanské epopeji. Matoušek dělal různé pomocné práce a při tom v sobě objevil malířský talent. Jako vyučený řezbář pak nějakou dobu pobýval v Alpách, kde se věnoval řemeslu a maloval.
Václav Matoušek byl původem z Cerhovic. Narodil se tam 29. září 1883. Žil jen s matkou. O jeho odchodu do světa panují legendy. Jedna říká, že zanevřel na lidi, protože bohatí příbuzní nepomáhali jeho matce a po její smrti nedali k úmrtnímu loži ani lojovou svíčku. Druhá vypráví příběh nešťastné lásky a Matoušek v ní chodí po světě, aby na svou vyvolenou zapomněl. Ze světa se vrátil roku 1912, kdy se usadil v Drozdově čp 151. Než našel klid pod Týřovem, pracoval ještě několik let v Kralovicích na Plzeňsku.
Osud Václava Matouška zaujal Otu Pavla natolik, že o něm chtěl napsat román. Stihl však jen krátkou povídku, která vyšla až po jeho smrti. V ní Matouška označil za Fialového poustevníka. Matoušek však nebyl tak docela poustevník. S lidmi se stýkal. Ale jen s některými. Má vzácný dar, jako by dovedl rozpoznat, kdo je dobrý a kdo zlý. Řada badatelů už se pokoušela zjistit, kde se vzal přívlastek „fialový”. V povídce Matoušek maluje obrazy laděné do fialové barvy. A nejraději maluje skály, které mají fialový nádech, jako by je sám malíř polil přelivem fialové barvy. Proto jsou jeho obrazy fialové a vesničané je těžko chápou […]. Ti, co viděli jeho obrazy v domácnostech vesnic kolem Týřova tvrdí, že fialovou barvu bychom na nich hledali marně. Šlo tak nejspíš o jakousi Pavlovu uměleckou licenci. Anebo se doslechl, že bukové lesy kolem Týřova mají za ranního a podvečerního oparu fialový nádech.
Matoušek zemřel 29. června 1948. Samotná jeho smrt by vydala na menší román. Pavlovi v té době bylo teprve 18 let. Když se rozhodl malíře zvěčnit ve svém díle, musel chodit po chatách a hájovnách a vyptávat se lidí, kteří ho znali. Přesto Fialový poustevník nelíčí události tak, jak se skutečně staly, ale tak, jak je Pavel cítil. Existuje názor, že možná v Matouškovi viděl sám sebe, a když psal o jeho nemocné duši, dokázal se do něj velmi dobře vcítit (Pavel trpěl bipolární afektivní poruchou).
Fialový poustevník odpočívá na hřbitově ve Skryjích. V roce 2015 byl na jeho hrob umístěn zrenovovaný kříž. Matoušek už vlastně není poustevník. Matoušek je člověk, který se přátelí s dobrými lidmi a zlé vyhání od svého prahu.
Jaroslava Fraňka možná znáte z filmu Zlatí úhoři v podání Radoslava Brzobohatého. A pokud ne, určitě už jste slyšeli o restauraci U Rozvědčíka. Jaroslav Franěk je právě oním rozvědčíkem, který ji v roce 1934 postavil. Vyprávění by bylo veselejší, kdybychom si našeho rozvědčíka představili jen jako majitele vyhlášeného pohostinského zařízení. Avšak Franěk byl také legionář a později člen protinacistického odboje. […] na potoce postavil zděnou restauraci U rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee. Tam byl Franěk 1. července 1943 popraven.
Původně si v rodných Nezabudicích postavil výletní výčep nazvaný V Annamu. Pojmenoval ho podle oblasti v Indočíně, kde za války strávil několik měsíců. Není tomu tak, jak píše Pavel, totiž že byl rozvědčíkem v Indočíně. Franěk se účastnil slavné bitvy U Zborova, kde byl zasypán po výbuchu granátu a ze zranění se léčil právě v tehdejší Francouzské Indočíně (Vietnamu). Jako rozvědčík (legionář, který přecházel frontu a přesvědčoval české vojáky v rakouských uniformách, aby dezertovali a přeběhli na druhou stranu) byl již dříve vyznamenán Medailí sv. Jiří 4. stupně. V té době mu bylo 19 let. Frontu přeběhl zhruba po čtyřech měsících v armádě, aby se přidal k boji za samostatný stát. Po zranění mu však zůstaly trvalé následky v podobě epileptických záchvatů, a tak byl přeložen do výslužby a nakonec roku 1925 propuštěn z vojenské služby, i když se velmi snažil toto rozhodnutí zvrátit.
Jako válečný invalida dostal v Nezabudicích trafiku, kde pracovala jeho matka, zatímco on jako pojišťovací agent objížděl klienty na svém motocyklu Harley-Davidson. Franěk bývá označován jako na tehdejší dobu moderní muž, nejen proto, že vlastnil motocykl slavné americké značky, ale také si prý jako první ve vsi pořídil rádio. V roce, kdy začal fungovat „Rozvědčík”, se Franěk rozvedl a právě ve své nové restauraci později potkal Antonii Hornofovou, svoji novou ženu, kterou si oblíbil i mladý Ota Pavel. Mám rád paní Fraňkovou a nevím proč. Asi že je hodná a že měla ráda pana rozvědčíka. A taky proto, že se nebála fašistů na obrněných transportérech.
Manželství zůstalo bezdětné a nemělo mít dlouhého trvání. Franěk hned po vyhlášení protektorátu založil odbojovou skupinu Za svobodu, kterou začlenil do Obrany národa. Sháněl zbraně a schovával je v různých úkrytech, z čehož později vznikly legendy o skrýších plných zbraní, ale realita nejspíš nebyla tak fantastická. Přes všechna opatření se Franěk po čase objevil v hledáčku gestapa. Poprvé si pro něj přišli 26. dubna 1940. Později byla zatčena i jeho manželka, a jelikož Franěk dostal při výslechu epileptický záchvat, byli propuštěni. Při druhém zatčení 15. ledna 1941 už takové štěstí neměl. V prosinci dalšího roku byl odsouzen za velezradu a konec už známe. Fraňkovo zatčení neprobíhalo tak jako v Kachyňově filmu. Muzeum T. G. M. Rakovník, pod které spadá nezabudická Pamětní síň Jaroslava Fraňka, každoročně pořádá hranou rekonstrukci okamžiků, kdy si pro něj gestapo přišlo, stejně jako pietní akt u pamětní desky na „Rozvědčíkovi”. Pamětní desku najdeme i na rodném domě č. 25, kde se Franěk narodil 8. října 1897.
Paní Fraňková, statečná. Je štíhlá a vlasy má havraní. Když ho Němci odváděli, řekl jí na rozloučenou: „Nikdy nechoď z Rozvědčíka.“ A taky nešla. I když jí ho komunisté vzali. V roce 1979 byla pozvaná na promítání filmu Zlatí úhoři do letního kina ve Skryjích. Druhého filmu Smrt krásných srnců (1986), kde jejího muže hraje Alois Švehlík, se už nedožila. Hrdina Franěk z malé křivoklátské veničky tak žije dál, nejen v Pavlových povídkách (Malý pstruh a Smrt krásných srnců), ale i v perlách české kinematografie.
Zdroje:
Jaroslav Franěk
- KRŮTA, Václav. Rozvědčík Franěk a jeho místo a podíl v boji proti fašismu. In: Věstník Musejního spolku král. města Rakovníka. 1997, roč. 35, s. 6-26.
- PAVEL, Ota. Zlatí úhoři. Praha: Agentura V.P.K., 1999. 188 s. ISBN 80-86081-02-8.
- TAUSSIG, Pavel. Jaroslav Franěk: rozvědčík od Berounky. In: Neznámí hrdinové: pohnuté osudy. Praha: Česká televize, 2013. s. 47-58. ISBN 978-80-7448-033-1.
- Výstava v Pamětní síni Jaroslava Fraňka v Nezabudicích.
Václav Matoušek
- BEDNAŘÍK, Tomáš. Fialový poustevník – mýty a skutečnost. Václav Matoušek očima (nejen) pamětníků. Rakovnický historický sborník, 2019 (vyd. 2020), 16(2), s. 61-88. ISSN 1213-5879.
- DOLEJŠOVÁ, Vlasta. Po stopách svérázného filozofa. Echo. 2002, č. 44-45, s. 21.
- HŮRKA, Josef. Osudová cesta fialového poustevníka. Podbrdské noviny. 2006, č. 20, s. 2.
- KOVÁŘ, Pavel. Ota Pavel – postskriptum: ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného spisovatele. 1. vydání. Praha: XYZ ve společnosti Albatros Media a.s., 2015. 139 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7505-274-2.
- PAVEL, Ota. Fialový poustevník. 1. vyd. v tomto souboru, dotisk. Praha: Kentaur, 1995. 217 s. Knihovna české prózy; Sv. 3. ISBN 80-85285-59-2.
