Město Beroun vyhlásilo rok 2023 rokem Václava Talicha. To je skvělá příležitost představit člena správní rady sdružení Talichovo Berounsko, vnuka světoznámého dirigenta Václava Talicha – pana Michala Dejmala, který s elánem a pýchou nese jeho odkaz.
Jakou máte nejvýraznější vzpomínku na Vašeho slavného dědečka?
Narodil jsem se jako nejmladší ze čtyř vnoučat v roce 1956 a děda zemřel začátkem roku 1961. Z toho vyplývá, že jsem ho poznal už v době, kdy na tom nebyl zdravotně nejlépe, jeho stav se navíc rychle zhoršoval. Děda už mluvil minimálně, chodil s holí a vlastně se už ani neusmál. Samozřejmě si pamatuji natáčení filmu Ivo Křižana Hudbou životem, které se konalo mezi léty 1958 až 1960. Bylo to před berounskou vilou a všude byla rozestavěna filmová technika, osvětlení a kameramana vezli na vozíku po kolejničkách. To bylo pro nás děti povyražení.
Vila, ve které Václav Talich žil, leží uprostřed půvabného údolí, dnes známého jako Talichovo údolí. Jak myslíte, že toto místo ovlivnilo Vašeho dědečka? Jaký vztah k tomuto místu máte Vy sám?
Berounská vila se stala v závěru Talichova života jeho útočištěm. Zakoupil ji sice už v roce 1935, ale v té době ještě aktivně koncertoval, a tak se ve vile vyskytoval nepravidelně. Ovšem po válce a hlavně po roce 1948, kdy byl více méně z hudebního světa odstraněn, se berounská zahrada i les staly jeho skutečným novým domovem. Rád pracoval s lopatou a tvořil v přilehlém lese cestičky, které příležitostně pojmenovával. Pro mne osobně má vila jedinečný genius loci a mám to štěstí, že jsem se sem mohl po letech přestěhovat. O Talichovu pozůstalost pečuji, jak umím, a tak se těším na letošní květen, kdy se budou mnozí zájemci opět chtít podívat na film, fotografie, audiozáznamy a další předměty z Talichova života. V Berouně jsem se narodil, jako děti jsme tady strávily celou část života před školní docházkou a jezdily jsme sem na prázdniny a na víkendy, zkrátka mi Beroun a vila přirostly k srdci.
Měl jste štěstí zažít Václava Talicha při práci? Jaký je Váš osobní vztah ke klasické hudbě?
Jak jsem již zmínil, V. Talicha při práci jsem nezažil. Všechny informace jsem čerpal pouze z vyprávění mojí babičky a ještě více od mojí matky (dcery V. Talicha). Dozvěděl jsem se, že jeho významnou vlastností byla naprostá profesionalita, byl vždy perfektně připraven a totéž očekával i od ostatních. Partitury studoval zodpovědně a snažil se vžít do autorova záměru. Kombinací těchto vlastností se postupně orchestry pod jeho vedením staly úspěšnými.
Můj osobní vztah ke klasické hudbě je pozitivní, i když pouze pasivní. Jako děti jsme se učili hrát na klavír, babička byla nejen výbornou klavíristkou, ale i učitelkou. Hned první školní den jsem začal odpoledne první hodinou klavíru a tak nám to vydrželo asi 10 let. Na střední škole už bylo často odpolední vyučování a postupně jsme se s klavírem rozešli. Dneska zahraji tak maximálně vánoční koledy.
Jste členem zapsaného ústavu Talichovo Berounsko, jaká je Vaše úloha v této organizaci a čím se aktuálně zabývá?
Talichovo Berounsko se zabývá organizací hudebního festivalu Talichův Beroun. Jsem členem správní rady. Festival oslavil v roce 2022 kulatiny: konal se 40. ročník! Při té příležitosti společnými silami paní Karolina Froňková a pan Ivan Kůs, také členové správní rady, začali připravovat knihu, která mapuje historii festivalu. Křest knihy se plánuje na konec května, tedy na dobu, kdy budeme slavit 140 let od narození V. Talicha. Z toho, co jsem mohl zatím vidět, se bude jednat o velice hodnotnou publikaci.
Mohl byste vedle knihy a nahrávek doporučit také jiný materiál, který by přiblížil život Václava Talicha?
V současné době připravujeme program pro slavnostní večer, který se bude konat v pražském Rudolfinu. Postupně se mi podařilo shromáždit množství audiozáznamů, z filmového archivu máme filmy z dřívější doby a samozřejmě bude promítnut i životopisný film Ivo Křižana. Životopisný film je kombinací archivních záběrů z koncertů a část je hraná zde před berounskou vilou. Jeho promítání se uskuteční nejprve v berounském kině 30. května od 18. hod., znovu se pak bude promítat určitě i během podzimu. Nedávno vyšla také kniha největšího žijícího „Talichologa“ Milana Kuny Talich: dopisy, která mapuje život V. Talicha podle jím psaných dopisů. Autor si dal tu práci a vystopoval, s kým si V. Talich psal, a od nich, resp. od jejich potomků tyto dopisy získával, kopíroval, či přepisoval. Je to soubor téměř 300 dopisů a ty jednoznačně ilustrují Talichovo myšlení a věrně přibližují zákruty jeho života.
Česká filharmonie je známá ve světovém měřítku právě i díky její minulosti spojené s dlouholetým vedením V. Talicha. Myslíte si, že je tento jeho odkaz vnímán i v dnešní době?
V. Talich byl už ve své době vnímán jako osobnost, která vtiskla České filharmonii punc absolutního profesionalismu – jeho postoj k přípravě, ke studiu partitur i jeho náročnost nejen k hráčům, ale i k sobě přivedla nakonec celý soubor na mimořádnou interpretační úroveň. Ohlas v té době byl bez nadsázky světový a můžeme jen doufat, že si dnešní posluchači uvědomí, že tvrdá práce vede k úspěchu i v dnešní době.
Vedete své děti k poslechu klasické hudby? Jsou ve Vaší rodině hudebníci?
Máme jednu dceru a také ona začala s hrou na klavír zároveň se začátkem školní docházky. Bohužel stejně tak jako u mne to skončilo po absolvování základní školy a dnes si můžeme zahrát akorát vánoční koledy čtyřručně – ale na to už zase nemáme klavír (smích).
Myslíte, že by si hudba mohla najít své místo i ve veřejné knihovně?
Bohužel dnešní doba mnohé změnila. Nejde jenom o epidemii Covidu-19, ani o válku na Ukrajině. Svět se stal rychlejším, ale také povrchnějším. Není obecným trendem věnovat se něčemu, co nemá jednoznačný ekonomický profit. V takovém světě má smysl jakákoliv aktivita směřující k podpoře ducha. Takže by múzy, ani ty literární, ani ty hudební neměly mlčet, právě naopak!
A tradiční otázka na závěr – jaké jsou tři knihy, které byste si vzal na opuštěný ostrov?
Byly by to následující: Jiří Brdečka – Limonádový Joe, Ken Kesey – Vyhoďme ho z kola ven a Joseph Heller – Hlava 22.
Autorkou rozhovoru je Pavlína Kořínková.
Fotografie: Jitka Šímová a archiv M. Dejmala.
