Po stopách Gabriely Roubalové: La Boema z Radnic

La mia voce tuornerà! Bellini, NORMA, 1831

Loňský 16. březen přinesl 100. výročí úmrtí a letošní 10. únor 180. výročí narození české pěvecké legendy Gabriely Roubalové, zvané LA BOEMA.

Česká dramatická umělkyně, výsostná sopranistka Gabriela Roubalová se narodila 10. února 1843 v Radnicích u Rokycan.

Babička Gabriely, Barbora Antonie (1776-1852), byla dcerou chudenického rodáka a plánického kantora a varhaníka Jan Kryštofa Hůrky (1735-1818) z kdysi proslulého muzikantského rodu. Její strýc Jan František (1726-1795; Žinkovy, Blovice), bratranci Josef Ignác (1749-1784; Dobřany, klášter Teplá), František Matouš (*1754; Dobřany) a Jan Karel (1761-1823; Blovice) i bratr Antonín (1778-1824; Plánice) byli učiteli, skladateli a varhaníky v černínských a morzinovských službách, bratr Josef Dominik (*1858-?) s obrovským nadáním a pohnutým osudem violoncellistou a pěvcem, a bratr František Václav (1762, Merklín-1805, Berlín) nejvýznamnějším tenoristou své doby, skladatelem, pedagogem, přítelem Wolfganga Amadea Mozarta a jeho manželky.

Babička Gabriely Barbora Antonie Hůrková se v roce 1795 provdala za učitele a varhaníka Václava Roubala (1768-1859); z jejich manželství se v roce 1806 v Kvášňovicích narodil Jan Roubal, Gabrielin otec. Už jako deputátní sládek liblínského pivovaru se Jan oženil v roce 1838 s dcerou sládka Josefa Macháčka Annou Barborou (1819-1872), a ještě v Liblíně se jim narodily dcery Marie (1840), pozdější klavíristka, a Berta (1841).

Rodina se záhy přestěhovala do Radnic, kde spatřila světlo světa budoucí primadona světových operních scén Gabriela. Ani v Radnicích však rodina dlouho nepobyla – na podzim 1843 získal Jan pomocí svého bratra Václava, fürstenberského sekretáře, výhodnější postavení jako knížecí sládek v Nižboru, tehdejší Nové Huti, nedaleko Berouna. Roubal zde nalezl trvalé zaměstnání a dalšími dětmi obdařená rodina skutečný domov až do konce otcova života (1869).

Po roce 1850 rodina bohatěji rozvinula styky se spřízněnou rodinou radotínského statkáře, revolucionáře a pozdějšího poslance Josefa Macháčka (1818-1870), který opustil Radotín a s rodinou se přestěhoval nejprve do Zdic, kde inicioval vybudování cukrovaru (1850), a později najal korunní statek a usadil se v zámku v Králově Dvoře. Do spřízněného kruhu patřila i řevnická rodina Macháčkova tchána Václava Sklenáře, jejímž novým domovem se nadlouho staly Zdice, stejně jako rodině Macháčkova společníka a Sklenářova synovce Františka Skally, bývalého cukrmistra v Křimicích u Plzně.

Zámek Králův Dvůr a později i Macháčkův pražský byt se staly kulturními a společenskými centry, kde bylo možno potkat Palackého, Riegra, Braunera, Baráka, Zeithammera, Sladkovského, Tyrše, Fügnera, bratry Tilschovy, Rudolfa Thurn-Taxise, Tonnera, Smetanu, Zvonaře, Nerudu, Palečka, Kavana, Ludevíta Procházku, Pivodu, aj…kromě řady příbuzných a přátel z okolí, jako byl Macháčkův hořovický bratr Jan, rodina tetínských Vojáčků, Bartelmusovi, Nittingerovi či zdický farář a skladatel P. Josef Vorel (1801, Opočno-1874, Zdice).

V takovém prostředí vyrůstaly tři Roubalovy hudebně nadané dcery, Marie, Gabriela a Anna, i Macháčkova dvojčata, Terezie Marie (Nerudova Rézinka), Marie Terezie i mladší Jindřiška či pozdější proslulá tragédka Otylie Sklenářová-Malá. A tak se s dvojčaty Macháčkovými jako družičkami setkáváme 1. června 1862 při svěcení sokolského praporu, o týden později s celou společností při slavném sokolském výletu na Křivoklát, a také při českých oslavách třístého výročí narození Williama Shakespeara v dubnu 1864.

Prvním hudebním vychovatelem Gabriely Roubalové byl uznávaný hudební pedagog, učitel v Nové huti, Liborin Tolman (1810-1881). Její hlas při místních chrámových produkcích obdivoval kaplan u knížete Fürstenberga, křivoklátský vikář a inspektor obecných škol, Karel Ferdinand Hyna (1802-1881).

V roce 1862 ji do své třídy přijal jako devatenáctiletou přední pražský pěvecký pedagog František Pivoda (1824-1898), a již v roce 1864 se rozhodl, že se s ní i přes devatenáctiletý věkový rozdíl ožení. Jeho naděje se ale pro odpor matky a sestry Marie nenaplnily. Gabriela však zůstala jedinou velkou láskou Pivodova života.

V této době už mladá umělkyně bydlela v Praze a finančně ji podporoval Maxmilián Egon I., kníže z Fürstenbergu (1822-1873), majitel křivoklátského panství a poslanec českého zemského sněmu. Den dvacátých druhých Gabrieliných narozenin, 10. únor 1865, přinesl konečně debut na jevišti pražského Prozatímního divadla v hlavní roli Leonory ve Verdiho Il Trovatore. V tom roce vystoupila ještě v několika dalších rolích, v říjnu zpívala se slavným uherským houslistou Ede Remenyiem v Brně na slavnostním koncertě k pátému výročí vydání Říjnového diplomu, v prosinci v pražské Umělecké besedě dueta ze Smetanovy připravované Prodané nevěsty.

Na jaře dalšího roku se však rozhodla, že studia dokončí v Miláně u ředitele konzervatoře Laura Rossiho (1810-1885). Na sklonku roku 1866 debutovala v Mercadanteho Vestálce v milánském Teatro Carcano. Následují další divadla, další role, další úspěchy…není bez zajímavosti, že v období Gabrieliných italských začátků působila na scéně Teatro alla Scala přeslavná primadona, a pak učitelka Emy Destinnové, Maria Loewe-Destin, rozená von Dreger (1838-1921), a to i v roli, ve které pak Gabriela excelovala po celém světě, v Meyerbeerově Afričance.

V sezoně 1868-69 přijala nabídku impresária italské operní společnosti, patrně Bartolomea Merelliho. Jako primadona účinkovala ve Verdiho operách Ernani, Ballo di maschera, I due Foscari a Traviata, v Belliniho Normě a Náměsíčné, v Donizzetiho Lucrezii Borgie a Marii, dceři pluku, v Rossiniho Lazebníku i v Gounodově Faustovi.

V dubnu 1869 zpívala na slovanskoitalských koncertech ve Velkém divadle v Moskvě. Setkala se tam se svými krajany, basistou Josefem Palečkem a houslistou Ferdinandem Laubem. Na podzim toho roku uvažovala o návratu do Prahy, k dohodě s Prozatímním divadlem však nedošlo, údajně pro přemrštěné finanční požadavky pěvkyně.

Gabriela Roubalová, nyní už LA BOEMA, definitivně zůstala na zahraničních jevištích. V Praze však vystoupila ještě v červnu následujícího roku, kdy v Novoměstském divadle zaskočila ve třech představeních za onemocnělou Emílii Bubeníčkovou. Tehdy již ji doprovázel domnělý otec jejího syna, skotský basbarytonista Enrico Campobello, který do jejího života vstoupil před časem v Itálii.

V následujících létech, kromě Itálie, kde se díky impresáriovi Mangiamelemu setkala se slavnou La Destin i na jevišti (1870), zpívala v Rijece, Paříži či španělském Valladolidu. Jako primadona společnosti Raffaella Stefaniho (1834-1923), za kterého se provdala (Milán, 1876), od roku 1872 působila často ve filipínské Manile a absolvovala tři světová turné (Indie, Jáva, Filipíny, Čína, Japonsko). Jistě speciálními byla vystoupení v salónech výstřední Lady Otway v Bologni (1875).

V létech 1879-1881 jí poprvé tleskali v australském Sydney a Melbourne, kde krátce spolupracovala s Lysterovou společností, a na Novém Zélandu. Spolupráce s operní společností D. de Viva jí umožnila v listopadu 1882 debut v newyorské Academy of Music právě v roli Seliky v Meyrbeerově Afričance. V této sezóně se v Academy setkávala s proslulou Adelinou Patti (1843-1919), na scéně byla partnerkou slavného Giovanniho Tagliapietry (1846-1921), orchestr řídil Luigi Arditi (1822-1903).

Obdivuhodné je její vystoupení v Bostonu s Boston Symphony Orchestra pod vedením oceňovaného George Henschela (1850-1934) k poctě Richarda Wagnera krátce po jeho smrti v únoru 1883. Zajímavá je také její americká činnost v Händelových, Haydnových a Mendessohnových oratoriích s Theodore Thomas Orchestra.

V listopadu 1884 třikrát vystoupila v Praze, nyní už na scéně nového Národního divadla, jako Amélie a Selika; k angažmá opět nedošlo, tentokrát pro vysoký věk pěvkyně.

Vrací se tedy do Austrálie, kde se opět stává skutečnou operní hvězdou a následně pedagogickou i společenskou celebritou. Na podzim roku 1885 vystupuje v programu koncertu na rozloučenou budoucí proslulé náladové primadony Nellie Melby (1861-1931) před odchodem do Evropy. Pokračuje ve své spolupráci s Royal Melbourne Philharmonic Society, na jevišti vyniká jako nezapomenutelná Norma, e tutti quanti. Známé jsou její účast na prvních australských provedeních Dvořákových Stabat mater (29.9.1885) a Svatebních košil (říjen 1886), její úspěchy při Stoleté mezinárodní výstavě v roce 1888 či sopránová sóla při svěcení katedrály sv. Patricka v Melbourne roce 1897.

Také vzhledem k finančnímu krachu svého manžela na Filipínách se začala věnovat i pedagogické práci a v roce 1901 se stala profesorkou zpěvu na The Melbourne Conservatorium of Music na University of Melbourne. V té době ji navštívil český cestovatel Josef Kořenský (1847-1938), jenž jí věnuje vzpomínku v cestopise K protinožcům (1904). V roce 1908 popřála jako „půvabná stará dáma“ při krátkém setkání během jeho australského turné šťastnou budoucnost mladému houslovému virtuosovi Janu Kubelíkovi (1880-1940).

Závěr bohatého života Gabriely Roubalové nebyl radostný. Již v roce 1906 ztratila jediného syna, stáří přineslo podobně jako jejímu dědovi, kantorovi Václavu Roubalovi, oslepnutí, a nakonec se přidalo i nádorové onemocnění. Zemřela ve svém domě v South Yarra v Melbourne 16. března 1922; manžel ji následoval 24. července 1923. Odpočívají na hřbitově Boroondara v Melbourne.

Starší sestra Marie (*1840), klavíristka, žačka Liborina Tolmana v Nižboře a Bedřicha Smetany v Praze, a v letech 1866 a 1867 učitelka v jeho hudebním ústavu, působila po návštěvě Itálie, kde s Gabrielou vystoupila v Teatro Reggio Emilia (1870), v Praze jako soukromá učitelka hudby oblíbená díky Elišce Kounicové zvláště ve šlechtických kruzích a vedla také známý umělecký salón. Zemřela bezdětná, 14. 11. 1892 v Praze. Mladší Anna (1853-1935) se umělecké kariéry vzdala a provdala se do Sofie za berounského rodáka, revolucionáře a architekta, Ing. Jiřího Proška. Její vnučka Anna Vasileva byla uznávanou houslistkou a další vnučka Jarmila Jeřábková tanečnicí, choreografkou a pedagožkou a průkopnicí českého moderního tance a metody Isadory Duncanové.

Z rodiny bratra Ing. Jiřího Proška, švagra Gabriely Roubalové, Bohdana Proška, pochází pěvkyně Elena Pipeva a kytarový virtuos a majitel múzické kavárny LA BOEMA v Radnicích, Jan Irving, syn Jana Roman Irvinga (1915-1997), československého letce, pilota 311 bombardovací perutě RAF.

Gabrielu Roubalovou zachytil v roce 1923 malíř František Dvořák na imaginárním obraze „Bedřich Smetana mezi svými přáteli roku 1865“. Na jejím rodném domě v Radnicích byla roku 1967 odhalena její pamětní deska.

Její život a pěvecké umění připomíná koncertní cyklus PO STOPÁCH GABRIELY ROUBALOVÉ, součást rozsáhlého projektu ZÁMECKÁ NOKTURNA, který začal v roce stého výročí úmrtí umělkyně koncerty v Křivoklátě a Králově Dvoře a pokračovat bude i v roce letošním, a to květnovými koncerty v Nižboru a v Radnicích.

autorka textu: Květuše Ernestová, dipl. um., pedagožka ZUŠ Josefa Slavíka Hořovice