V roce 1970 vyšla v nakladatelství Naše vojsko kniha Otto Wagnera S cizineckou legií proti Rommelovi. Paměti československého důstojníka vzbudily u čtenářů velký zájem a kniha byla brzy rozebrána. Do příprav na vydání knihy však zasáhl srpen 1968, a proto nakonec vyšla v okleštěné podobě, zahrnujíc jen vzpomínky z let 1941 až 1942. Otto Wagner chtěl knihu několikrát vydat v rozšířené verzi, ale v normalizační době již o ni nakladatelství nejevilo zájem.
Plukovník Otto Wagner byl nejstarším synem Oktaviána Wagnera, významného pedagoga a prvního ředitele berounského gymnázia. Narodil se 28. března 1902 v Praze. Vojákem chtěl být odmala a už jako septimán berounského gymnázia se v roce 1919 neúspěšně hlásil jako dobrovolník k obraně republiky při vpádu maďarských bolševiků na Slovensko. Po gymnáziu chtěl nastoupit na vojenskou školu, ale nedostal souhlas svého strýce, který mu byl po smrti otce poručníkem. Přání se mu však splnilo. Poté co absolvoval 2 semestry na Právnické fakultě UK v Praze a krátce působil jako zatímní učitel na měšťanské škole ve Zdicích, byl roku 1922 odveden k vykonání základní vojenské služby. Při té příležitosti se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích, odkud byl na konci prvního ročníku jako nejlepší student vybrán ke studiu na francouzské Ecole Spéciale Militaire.
Otto Wagner byl vynikající důstojník. Byl však také náročný, měl své představy a ideály, které československá armáda ne vždy splňovala. Nebál se ostře kritizovat vše, co se mu nelíbilo, od důstojnického sboru po exilovou vládu i prezidenta Edvarda Beneše. Aby mohl bojovat za svou vlast, stal se příslušníkem československého zahraničního odboje ve Francii a Británii a později důstojníkem francouzské Cizinecké legie. Vlastní stát se mu odvděčil nařčením z velezrady, vazbou a nechal ho živořit na okraji společnosti. Svou druhou vlast však našel ve Francii.
Když byl roku 1951 označen jako “politicky nespolehlivý”, přeložen do výslužby a nucen pracovat jako lesní dělník, pochopil, že v Československu pro něj není místo, a chtěl znovu utéct do Francie. Než to však stihl, byl přesně na den svých 51. narozenin zatčen a v březnu roku 1954 odsouzen ke dvěma letům ztráty svobody a degradován “za hromadění zbraní a navádění k pokusu o útěk”. Záhy byl však propuštěn na amnestii. Válečný hrdina oceněný řadou vyznamenání (mj. Československým válečným křížem) se pak musel protloukat, jak se dalo. Od roku 1958 pracoval v Královédvorských cementárnách a jeho poslední zaměstnání bylo místo topiče v továrně Prefa v Hýskově. Když roku 1962 odešel do důchodu, musel si stále přivydělávat brigádami.
V té době se uchýlil do bývalé hájovny na Lísku (poblíž Zdejciny), kde se říkalo Na Pejpině, a kde žil až do léta 1970, kdy se ze zdravotních důvodů přestěhoval do Drahlovic (část obce Skuhrov). Tam žil opět samotářsky a ne v nejlepších podmínkách. Zemřel 28. května 1974 na selhání srdce v nemocnici v Jihlavě. Jeho posledním přáním bylo spočinout ve Francii, což mu bylo dopřáno až po dvou letech průtahů. Urna byla s vojenskými poctami slavnostně uložena do stěny Památníku Cizinecké legie v Puyloubier. To, že ve Francii si Otto Wagnera vážili, dokazuje i skutečnost, že je nositelem Řádu osvobození (jednoho z nejvyšších francouzských vyznamenání), které získal jako jeden ze čtyř Čechoslováků.
Však i svou knihu osobně poslal francouzskému prezidentu de Gaullovi, a i když k tomu nakonec nedošlo, měla být přeložena do francouzštiny. Druhé vydání Wagnerových pamětí vyšlo až v roce 1995 zásluhou jeho synovce MUDr. Milana Šilhana a nakladatele Leonida Křížka. Rozšířená verze zahrnuje období let 1939 – 1945 a je doplněna fotografiemi.
