Jan Kobylák sice pochází z Kolínska, ale už druhým rokem žije a tvoří v Berouně. Povoláním je stavař, ale malování se věnuje od školních let jako koníčku. V roce 1990 dostal z Vídně první nabídku na ilustrování popisu nových druhů brouků. Vzápětí následovaly další – z Francie, Německa, Itálie i Kanady. Jeho entomologické ilustrace se začaly objevovat v odborných a populárních časopisech také u nás. Později přidal k vědeckým ilustracím i volnější tvorbu – drobné olejomalby (kdy dával motýlům tváře svých příbuzných) anebo větší plátna, která jsou inspirovaná jeho největším vzorem Zdeňkem Burianem.
Honzo, jak to přišlo, že ses ocitl v Berouně?
Přistěhoval jsem se za přítelkyní. Když jsem vybíral byt, tak rozhodl výhled z okna. Kolem Kolína je samá fádní rovina; tady se dívám na „zubatý“ obzor. A okolím Berouna jsem přímo nadšen.
Docela rychle jsi se v Berouně prosadil – v krátké době máš druhou výstavu.
V podstatě třetí. Tu úplně první v Berouně jsem měl ve výloze Muzea Českého krasu. Na ten nápad mne přivedl pořad v televizi. Bylo to o sběrateli betlémů ze Štramberka, který je chtěl vystavovat, ale anticovidová opatření to znemožňovala. Oslovil tedy obchody ve městě a v každé výloze pak měl vystaveny dva betlémy. Mě se ta myšlenka zalíbila, a protože ta opatření platila i v našem městě, tak jsem obešel obchodníky v Berouně, ale jenom dva byli ochotni dát do své výlohy moje obrazy. Navrhl jsem tedy tento způsob vystavování Muzeu Českého krasu, a to i pro další malíře. Podařilo se to. Já tam měl první týden ve výloze muzea deset obrazů a druhý týden deset jiných obrazů. Pak přišli na řadu další výtvarníci. Druhou výstavu jsem měl vloni v Holandském domě a třetí je momentálně v městské galerii. Teď si dám nejméně rok pauzu, abych namaloval nové obrazy a v roce 2023 bych chtěl uspořádat další výstavu.
Proč jsi nevystavoval na Salonu berounských výtvarníků?
Nějak mi unikla příprava téhle společné výstavy, ale pro příště bych se zúčastnil velice rád. Ta výstava se mi moc líbila, protože jsou tam zastoupeny různé směry a techniky – je hodně pestrá.
Na jedné vernisáži jsi vyprávěl, jak ses málem stal dvorním malířem bohatého průmyslníka. Jak to bylo?
Když jsem vystavoval v roce 1995 v Paříži, tak za mnou přišel jeden z majitelů firmy Alfa Romeo, taky broučkař (dělá jenom roháče) a chtěl, abych se s celou rodinou přestěhoval do Itálie a maloval jenom pro něj. Odmítl jsem a dobře jsem udělal. Za pár let se objevily digitální skenery a ručně malovaný brouk je dnes jenom na titulce. Ostatní ilustrace jsou pořizované hloubkovým skenerem (ten bere do hloubky 1 cm) a digitálně upravované. To trvá pár minut, maximálně čtvrt hodiny, zatímco namalovat olejem obraz trvá až 40 hodin.
Na čem pracuješ v současné době?
Momentálně pracuju na třech objednávkách – maluju nově objevené motýly a brouky, kteří mají druhové jméno po svém objeviteli. Maloval jsem i střevlíčka Kaiserova, kterého objevil herec Oldřich Kaiser v Číně. Maloval jsem také brouky pro známého neurochirurga a amatérského entomologa Vladimíra Beneše – ten jezdí do Číny, do Mexika atd. a objevil tam několik brouků, kteří nesou latinsky druhové jméno benesi (rodové názvy říkal Jan Kobylák také latinsky, ale ty jsem nezaznamenal). Je to jakási broučkařská meta, když nese nově nalezený brouk druhové jméno po svém objeviteli. Mně už se to skoro také podařilo, jenomže on ten proces oficiálního uznání trvá poněkud dlouho a ten člověk, který to pro mne zařizoval, umřel dříve, než to dokončil a ti dva střevlíčci „kobylaki“ z Makedonie se ztratili. Kamarád mě utěšil, řekl mi: Už jsi dost známý, tak až umřeš, nějakého brouka po tobě pojmenují.
Jinak mám rozmalováno pět obrazů. To mám standardně, některé dokonce pár let a stane se, že na ně třeba několik týdnů nesáhnu – prostě musí přijít polibek múzy. A v hlavě nosím dlouho téma na veliké plátno a už se chystám začít.
A jak se rozhoduješ, že máš obraz dokončen? Vyprávěl mi totiž jeden malíř, že sundal po létech svůj rozpracovaný obraz z půdy a nakonec se rozhodl, že už do něj vůbec nezasáhne.
Na to já mám svůj způsob: Mnou dokončený obraz ukazuju laikům a ti občas vidí, co já ne. Jsem si vědom toho, že mám něco jako profesní slepotu. Pak můžou ještě přijít námitky odborníků, proto maluju na sololitové desky, jejichž výhodou je možnost oprav. Například se stane, že jsem namaloval nevhodně otočenou nohu vzácného brouka, tak ji seříznu a namaluju znova, aby vyobrazení bylo co nejpřesnější.
Co plánuješ, kromě toho velikého plátna, pro nejbližší budoucnost?
Bude kniha – už mám název: Můj milý deníčku, aneb „spolupracoval“ jsem s STB. Píšu si deník a tu „spolupráci“ s STB vysvětlím až v knize – bylo to bizarní. Jsem v důchodu a měl bych mít čas, mám však pořád co dělat. Je to lepší případ, než koukat z okna. Ačkoliv já z okna koukám dost často. Když totiž maluju brouka, tak se na něj dívám do mikroskopu – to však vydržím tak čtvrt hodiny, maximálně 20 minut a začnou se mi dělat mžitky před očima. Pak se musím nejméně deset minut dívat z okna do dálky, aby si oči odpočinuly.
Slyšel jsem, že jsi chtěl udělat derniéru své současné výstavy. Tento pojem já znám jenom o divadelních představeních.
Na začátku je vernisáž a na konci, pár dnů před uzavřením výstavy, je derniéra. Já jsem je na svých předchozích výstavách dělával. Sejdou se lidé, popijí, pohovoří – jenomže město mi to nedoporučilo s odůvodněním, že kvůli covidu, respektive kvůli vládním nařízením chodí kontroly. Tak ať se lidi přijdou do Duslovy vily jenom podívat, vystavuju tam také obrazy ze své soukromé sbírky. A ať to stihnou – výstava potrvá jenom do 11. února.
Řekneš mi na závěr nějaké své moudro?
Nevím, jestli je to moudro, ale já s oblibou říkám, že ten vlastní brouk nakonec skončí někde v muzeu, ale ten olej na stěně se bude dědit. Ještě přidám poznámku: když jsem dal své obrazy do školy, tak se děti ptaly, na jakém je to dělané počítači a nechtěly věřit, že je to rukama.