Ve středu 20. října proběhla za značného zájmu veřejnosti v berounské městské galerii v Duslově vile slavnostní vernisáž obrazů Jiřího Kreissla a fotografií jeho syna Daniela. Úvodního slova se ujal berounský výtvarník a přítel obou vystavujících Viktor Žabinský. Text jeho proslovu, kterým výstižně charakterizoval tvorbu obou výtvarníků, zde uvádíme ve zkráceném znění:
Jiří Kreissl
Co Jiřího Kreissla přivedlo k malování? Bylo to seznámení se s tvorbou Františka Muziky. Jeho imaginativní obrazy jej natolik okouzlily a podmanily, že sám začal v podobném duchu imaginaci do svých maleb vnášet. Neméně významně Jirku přitahovaly obrazy Kamila Lhotáka, jenž si náměty pro své obrazy vybíral v pražské periférii s dobovými automobily, motocykly, letadly a vznášejícími se balony. Balony a vzducholodě také můžeme na obrazech Jiřího z dřívější doby spatřit, i když na obloze k vidění nebyly, zato dnes mu jich nad hlavou prolétá, ale on je už nemaluje!
To už při dnešní výstavě neplatí, Jirka se polepšil a jsou zde k vidění dva obrazy. Na jednom z nich se na obloze vznáší horkovzdušný balon, na který s údivem a možná i závistivě hledí Ikarus. Na tom druhém obraze pojmenovaném Dobrodružství malého námořníčka – inspirovaným V. Nezvalem, již nepluje oblohou velký balon, ale o mnoho větší vzducholoď.
Významnou inspirací byla a je mu beletrie, historie a mimo jiné i starořecké báje, jejichž hrdiny na některých obrazech můžeme spatřit. V nové kolekci obrazů je námět vybírán i z české literatury, mezi jejíž osobnosti právem patří, jak už jsem zde zmínil, V. Nezval, F.šrámek s jeho Létem nebo A. Jirásek. A když se řekne Lucerna, tak většinou každý ví, kdo je jejím autorem.
Bylo by velkým hříchem opomenout největšího světového dramatika, myslím že ho ani nemusím jmenovat, a je zastoupen na této výstavě třemi obrazy, jež jsou pojmenované podle jeho hry Sen noci svatojánské. Ani okolní krajina Českého krasu nezůstala pro Jirku Kreissla bez povšimnutí, alespoň v jeho počátečních krajinářských malbách. I když klasické krajinářství opustil záhy, jsa okouzlen surrealismem, přesto skály a skalnaté útvary jsou častou kulisou v jeho obrazech.
Možná si mnozí z vás vzpomenou na obrazy z období, kdy místo rozpukaných skal byla na obraze rozpraskaná omítka a v ní se objevila s dokonale namalovanýma očima hlava kočky, anebo torzo ženy. Rozpukaná skála nebo rozpraskaná omítka – ono je to vlastně jedno, jen když je tam pěkná „kočka“! I tentokrát se můžeme potěšit kočičkami s jejich bystrýma očima a půvab žen už nenajdeme jen ve zvětralých skalách, ale i v listoví stromu, jak je tomu v obraze Strom života. „Čím jsem byl, tím jsem byl rád“, toto nerudovské si může říct i Jiří Kreissl, neboť i on prošel několika profesemi, než se mu tou konečnou stala dráha výtvarného pedagoga na Základní umělecké škole v Berouně, kde své výtvarné znalosti předával povícero jak dvacet let svým žákům v kresbě, malbě i grafice. O jeho pedagogických schopnostech svědčí i to, že někteří z jeho žáků i žaček dokázali u něj získanými dovednostmi pokračovat ve výtvarném vzdělávání na středních, a dokonce i na vysokých školách.
Byť Jiří vystudoval berounské gymnázium a poté střední ekonomickou školu v Praze, přesto touhy dosáhnout výtvarného vzdělání se nevzdal a podařilo se mu jí naplnit až studiem na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze, kam po tři léta každodenně dojížděl po zaměstnání. V té době už pracoval v cementárně jako výtvarník v propagaci.
Jirka Kreissl absolvoval mnoho výstav jak u nás, tak v zahraničí. Z těch samostatných jistě stojí za zmínku pravidelné výstavy v Městské galerii v Berouně a z těch zahraničních, například v Belgii (Waasmunster) v letech 1991, 1993 (Antverpy) a 1994, v Německu (Dettingen) v roce 1992 a v Holandsku (Rijswijk) v roce 2003. Účastnil se však i mnoha společných domácích i zahraničních výstav a pravidelně vystavoval a vystavuje své obrazy na berounských salonech.
Daniel Kreissl
Obdržel jsem od Daniela náhledy fotografií, které jsou zde ve větším formátu vystaveny a které stejně vás jako mě zaujaly a možná i překvapily a není se co divit, vždyť jsou pěkné! Měl jsem obavy, aby zvětšené fotografie neztratily něco ze svého jasu a působivosti těch náhledů, ale ty jsou ještě o mnoho lepší a moje obavy byly neopodstatněné.
Plakát hovoří o symetrii fotografií. To opravdu platí a je to i na nich vidět. Ona souměrnost přispívá k neotřelosti a pozoruhodnosti vyfotografované skutečnosti. Nejedná se o přírodu v její monumentalitě, ale v jejím detailu. Např. v reálu byla fotoaparátem zachycena skrumáž na zem spadaných větví, větviček, jehličí, ale konečné zpracování fotografie už nezobrazuje skrumáž, ale může v nás vyvolat představu, že se díváme na krásnou síťovou klenbu sakrální barokní stavby. Nebo jsou zde fotografie, kdy přes zvláštní bizarní tvary nahlížíme do potemnělého katedrálního prostoru, do kterého prosvítá světlo z okna zcela v pozadí.
Tak toto jsem napsal, než jsem spatřil zde vystavená díla a dozvěděl se, že ony chrámové prostory mají svůj počátek, tam kde bychom to nejméně očekávali – na šrotišti kovů. Nebo něco takového jako je popínavé psí víno, se stane předlohou pro krásnou barokní klenbu. Významnou roli hraje také to což není na první pohled vidět, a to je ojínění, které zvýrazňuje tvar i plastičnost a sjednocuje barevnost. Takže za náměty fotografií se nechodí jen za teplého slunečného počasí, ale také v mrazu, tmě a fotí se při světle baterky. To je ten počátek.
U některých fotografií je možno zapochybovat, zda jde ještě o fotku anebo je to už grafické provedení či moderní obraz. Právě některé z vystavených fotografií mohou u znalejších vyvolat i podobnost s obrazy malíře Františka Kupky – např. obrazy Ojnice.
Pokud jste, vážení, četli pozvánku v radničním LISTU na tuto výstavu, je v ní zmíněna záliba věnovat se fotografii, již když Daniel navštěvoval fotografický kroužek na základní škole. To byl začátek.
K profesionální fotografii se však dostává víceméně oklikou, kdy středoškolské studium geologie asi není tím pravým odrazovým můstkem, ale kdo ví! Teprve studium na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě ho přivedlo k fotografiím, v kterých začal experimentovat se světlem i tmou a zpracovávat fotografii netradičními technikami.
Kam až došel v těchto experimentech je vidět na vystavených fotografiích zde v galerii a nelze než upřímně říct – Danieli, jen tak dál!
