Od roku 2005, kdy se začala fotografování věnovat, uspořádala množství výstav (několikrát Beroun či Praha, Plzeň, Špindlerův Mlýn, Poděbrady, Rakovník, Příbram, Bechyně, Chotěšov aj.). Zúčastnila se projektu vytváření obrazové kroniky Jeden den České republiky, který zaznamenal mimořádný ohlas již v mnoha zemích světa a její fotografie byla vybrána do výpravné stejnojmenné publikace. V roce 2019 vybral nakladatel její fotografii herce Ladislava Mrkvičky na přebal stejnojmenné knihy Lucie Kocourkové. Je členkou Berounských fotoJezinek.
Ke kulatinám, které oslaví na konci září, si nadělila v Městské galerii Beroun výstavu s názvem BYLO NEBYLO, která začala 15. září a na vernisáž přilákala více než šest desítek návštěvníků. Slavnostní akci zahájil Jiří Pavlis projevem, který byl díky neustálému autorčinu doplňování a vstupování do řeči vůbec, velmi interaktivní. Hudební doprovod obstaral písněmi s vlastními texty Petr Hašler.
Na výstavě jsou nejvíce zastoupeny fotografie z koncertů, divadelních představení a památek (ty jsou výhradně v černobílém provedení). Netradičně byly tyto černobílé fotografie doplněny o jakási malá berounská zastaveníčka (v barvě!), o kterých bude řeč níže.
Aleno, pár tvých fotografií jsem dříve samozřejmě viděl, ale musím se přiznat, že jsem byl překvapen tím obrovským množstvím skutečně nádherných záběrů. Tvoje fotky z divadelního prostředí jsou kouzelné a myslím si, že by je někteří vyfotografovaní rádi vlastnili. Stylem se podobají těm, které v současné době vystavuje v Holandském domě „fotograf lidských duší“ Martin Beck na téma Laterna Magika.
To je nepochybně dáno tématem a hlavně světlem v daném prostředí. Když viděl Martin Beck moje fotografie, tak nechtěl věřit, je jsou foceny během divadelního představení či hudebního vystoupení. On si herce (jako jejich kolega, člen pěveckého souboru ND) naaranžuje do ideálního postavení a vytvoří si požadované nasvětlení, má to tedy o něco jednodušší. Mě ale ten adrenalin, že mám jen jeden pokus, docela baví.
Hudebníci a divadelní postavy jsou jednoznačně tvým hlavním fotografickým tématem, ale mne oslovují i tvoje krajinky. A když dílo na pozorovatele zapůsobí, tak tomu se říká umění. Tvoje krajinářské fotografie jsou většinou snímány hodně brzy ráno – to já jsem ještě v posteli.
Krajiny jsem vůbec nechtěla vystavovat, neboť jsou dělány mobilem a vystavovat fotky z telefonu? Jenomže ti, co je viděli na facebooku, mi říkali, že bych je vystavit měla a že na ně přijdou… Ranní světlo je pro krajinu opravdu příznivé – a navíc, ono se dělá snadno „umění“, když člověk nemůže spát. A jsem moc ráda, že tyhle fotky hodně lidí potěšily, přestože některé působí i trochu smutně. Tak by to mělo, myslím, být. Dnes mám ale pocit, že mnohé „umění“ má za úkol jen šokovat.
Ale nemůžu si pomoct – stejně mě pořád nejvíc baví focení muzikantů a divadla. Černobíle. Mám pocit, že to přispívá k náladě prostředí a podporuje výraz focené postavy i její emoce. Odjakživa ráda poslouchám muziku, takže její focení muselo přijít. Často o mně píšou, že fotografování muzikantů souvisí s mou profesí, ale já muzikanty začala fotit v roce 2007 jako někdo z ulice a ne jako produkční MKC (které vzniklo až v roce 2013).
Včera na vernisáži jsem se od Jirky dověděl, že jsi vydala dvě básnické sbírky, a to ještě před tím, než jsi začala fotit. Kdy bude třetí kniha básní?
Třetí nebude. Ty verše jsem psala v době, která pro mne byla hodně bolestivá. Během krátkého období mi zemřeli tři blízcí včetně maminky, měla jsem nějaká partnerská trápení… Psaní básní mi tenkrát pomohlo se s daným stavem vyrovnat. Dnes vím, i díky dalším životním zkušenostem, že už bych se tak snadno na kolena srazit nenechala, takže vznik žádné další takové sbírky nepředpokládám.
Překvapilo mě, že jsi začala fotit poměrně pozdě, až po třicítce.
Až když začaly digitály, protože ty zvládne i blondýna, analog jsem vlastně nikdy pořádně nezkusila.
Máš nějaký plán či přání, co bys chtěla v budoucnu uskutečnit? Co připravuješ?
Nepřipravuju nic, ani nic neplánuju, nemám žádné velké ambice. Ostatně, jak ukázal v poslední době koronavirus, tak může být už zítra všechno jinak.
Určitě bych chtěla být co nejvíce se svým vnoučkem, je zrovna v tom nejkrásnějším věku, jsou mu dva a kousek. Nějak se mi být babičkou daří víc, než kdysi být mámou, mám pocit…
Když jsi vzpomněla vnoučka, tak si vzpomínám, že jsem byl asi před dvěma roky skoro v šoku, že jsi babička. Nějak mi to k tobě nepasovalo.
Já jsem čtyřnásobná babička, mně totiž docela zůstávají příbuzní po mých bývalých partnerech (aby tedy nedošlo k mýlce, byli jen dva). Johánek, jak mu říká jeho pradědeček, tedy můj tatínek, je ale první vnouče „pokrevní“. Ale moc miluju i ta „stínová“.
A že nic neplánuješ? Vždyť jsi mluvila o výstavě v Blatné.
To máš pravdu. Když jsem zvala spřátelený fotoklub Blatná na mou výstavu, tak mi skoro vyčetli, že jsem už dlouho nevystavovala v Blatné. Výstava by tam měla být příští rok od dubna do června.
Na co se těšíš v nejbližší době?
Nějaká velká těšení si zakazuji, ono to totiž potom většinou nedopadne… Ale těším se, až se příští týden sejdu v Třeboni se „svými lázeňačkami“ (to jsou moje kamarádky, se kterými jsem se potkala v roce 2009 v prvních lázních a stále se scházíme) a probereme život. Mimochodem, byly také na vernisáži, potěšilo mě to moc, protože jedna je z Prahy a druhá z Plzně.
A nějaká historka spojená s focením?
Můj první foťák byl Olympus – stala jsem se členem Klubu Olympus a díky tomu jsem se tak nějak dostala až do filmu. V roce 2007 totiž natáčel režisér Adolf Zika celovečerní dokumentární film o Janu Saudkovi a přes Klub Olympus vyzval jeho členy, aby položili Janu Saudkovi otázku. A pokud se otázka bude líbit, pozvou dotyčného na natáčení besedy s tímhle slavným pánem. Můj dotaz byl dostatečně drzý, takže jsem se na besedu v Divadle Na zábradlí nominovala. Z ní ve filmu nakonec byla použita jen malá část, jenže zrovna i ta se mnou. Známí mi potom říkali, že tam hraju, jenomže já nemám odvahu se na ten film podívat, přestože ho celá ta léta mám doma na DVD. Když jsme se po natáčení s mistrem bavili, jen tak zkusmo jsem se zeptala, jestli by mne vyfotil. Byl moc ochotný a pozval mne hned na to odpoledne do svého ateliéru. Co myslíš, jela jsem tam? Nejela, k tomu mi taky chyběla odvaha.
Výstavu fotografií Aleny Šustrové s názvem Bylo nebylo můžete zhlédnout v Duslově vile až do 16. října letošního roku. Jděte se podívat – stojí to za to.