Hana Hrabáková je rodilá Berouňačka (* 1962). Dětství strávila v Popovicích a na Křižatkách. Životní zkušenosti získala jednak v několika různých zaměstnáních, kterými prošla (pedagogická činnost, sociální sféra, řídící pracovnice), jednak v rodině (žije stále s jedním manželem a tchyní), a také v okruhu kamarádek a kamarádů. Chodí s nimi na túry, jezdí na výlety, na dovolené, sama dvacet let organizovala pro berounské děti ozdravné pobyty u moře.
Nejdříve publikovala svoje literární dílka (fejetony a krátké povídky „ze života“) v časopisech a novinách a v roce 2015 literárně debutovala ucelenou řadou povídek: Povídky ke kávě, s podtitulem: Jak přežít třicet let s jedním chlapem (a s jednou tchýní). Kniha se setkala s mimořádným čtenářským ohlasem, což Hanku podnítilo k sepisování dalších povídkových souborů.
Hanko, co já vím, tak Povídky ke kávě už jsi vydala celkem v pěti knihách.
V šesti, ale vloni nebyl křest, proto ti to asi uniklo. Sedmou knihu již jsem předala nakladateli panu Machartovi k vydání – měla by vyjít snad v říjnu, stejně jako ty předchozí. A osmou už mám v podstatě taky hotovou, ale dohodli jsme se vydávat jenom jednu knížku ročně.
To vypadá, že tvoje pilnější psaní ovlivnil koronavirus.
Určitě. Vždyť se nikam nemohlo, tak co jsem měla dělat? Sbírala jsem náměty a psala podle nich povídky. Jedna známá mi poslala svou historku v takové podobě, že by se s tím skoro nic nemuselo dělat. Moje povídky jsou krátké, což představuje obrovské množství námětů a začínám mít problém, jestli jsem některé téma nezpracovala už někdy dříve.
Pamatuju se na poslední křest tvé knihy, což bylo v roce 2019, že byl doslova narvaný sál Muzea Českého krasu, ale v auditoriu byli jenom dva chlapi: já a Hrabi (to je manžel – pozn. red.).
Vzpomínám si, žes mi někdy při třetím křtu řekl, že sis pár povídek přečetl, ale že to nikdy číst nebudeš, protože ty situace, které já popisuju, ti přijdou naprosto normální. Je to čtení pro velké holky. Buď nemají takové zážitky, anebo naopak mají podobné party jako my, (často podobného manžela) a potěší je, že v tom nejsou sami. A na rozdíl od tebe jim to přijde vtipné.
Musím se přiznat, že jsem asi před dvěma hodinami přečetl čtyři tvoje nové povídky a svoje tehdejší stanovisko jsem změnil: Občas si nějaké tvoje povídky přečtu. Já netvrdím, že to není vtipné – ty povídky mají takový, jak bych to řekl, vlídný humor. Já jenom říkám, že to je popis reality, byť s jistým nadhledem.
Ale to máš pravdu – já si nic nevymýšlím. Jenom popisuji to, co jsem zažila, anebo mi někdo vyprávěl, či napsal. A snažím se tomu dát tu vtipnou formu.
A to se ti daří. Kolik času standardně věnuješ psaní?
Píšu nárazově, píšu například tři dny v kuse, a pak třeba tři měsíce nic. V hlavě mi však pořád krouží různé podněty. Snažím se vždy do ledna mít kostru knihy hotovou. Měsíc si nechám pauzu a pak to dám dohromady tak na 95 % a později se k tomu vrátím ještě jednou a naposled. Potom už si veškeré úpravy zakážu, jinak bych to nikdy nedokončila. Pak to má cca tři měsíce korektor. Toho musím stále urgovat. Již jsem mu vyhrožovala, že si najdu někoho jiného, ale nenajdu. Je to přítel Milda Frýdl a on je ten novinář, který mne k vydávání knih přesvědčil.
Mně překvapilo, že si ty knihy sama neilustruješ. Vždyť kreslíš moc pěkně. Talent máš samozřejmě v genech (např. Josef Hlinomaz byl Hanky strejda a v rodině bylo hodně učitelů – pozn. red.).
Vydavatele to ještě nenapadlo.
A tebe taky ne?
Asi by se to prodražilo. Jestli si myslíš, že se na psaní a vydávání knih dá vydělat, tak ani náhodou. Neproděláme sice, ale zisk opravdu nic moc. Vydáváme to v malém nákladu; ty knihy mají regionální charakter. Zpočátku jsem si sháněla sponzory, ale naposled už ne – vymlouvali se, tak jsem do toho šla jen s vydavatelem.
Kreslíš nebo maluješ si ještě někdy.
Obojí, kreslím i maluju. Když mám depku. Je to báječný relax, i terapie. Někdy taky na vyžádání a obrázky daruju (zdobí kanceláře mých kamarádek).
A na co se těšíš v nejbližší době?
Pořád na to samé: že si bez jakéhokoliv omezování sedneme s kamarádkami ke kávě či sklence dobrého vína, že spolu půjdeme na vycházku, nebo pojedeme na výlet, na wellness, že strávím víkend na chatě, a hlavně opět moře – prostě a jednoduše, že si budu užívat života. Letos jsem byla s kamarádkou na Mallorce, a to, co se dělo na letišti ohledně testů a online dotazníků, popisuji v té poslední knížce. A to jsou právě ty situace, které potěší moje vrstevnice…
Mně povídky Hanky Hrabákové (alespoň ty, co jsem četl) trochu připomínají Svěrákovy Vratné lahve. Také popisují poměry mezi muži a ženami, zákulisí rodinného života, jsou plné vzpomínek na doby minulé, na první zkušenosti v různých životních situacích a mnoho dalších rozličných námětů. Hanka tyto příběhy zpracovává šikovným způsobem literárně, s lehkým nadhledem a jemným humorem. Líbí se mi, že dokáže vypíchnout to podstatné z příběhu na několika řádcích textu – žádná zbytečná slova. Stejně jako Zdeněk Svěrák, i Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše – jsou to události ze života, které řada z nás zažila a zažívá na vlastní kůži. Jenom si neuvědomujeme tu vtipnost daného prožitku.
Poznámka na závěr: Když jsem chtěl při našem povídání Hanku vyfotit s kávou, tak rychle reagovala: Fotit ne!, nemám umyté vlasy. Hrabi šel právě kolem a poznamenal: to je na fotce vidět. Hanka však trvala na svém, tak jsme skoro týden společně vybírali fotografie ze starších akcí. Byl to můj první příspěvek do portálu se ženou a vůbec jsem si neuvědomil, jaký problém může způsobit výběr fotek (chlapům bylo v podstatě jedno, jaké jsem tam vložil obrázky).