Letos máme v Berouně jedno velké kulaté výročí, jenom není jisto, zda by si zasloužilo oslavu. Spíše snad smutnou vzpomínku nad tím, jak neschopnost domluvit se na jakémkoli kompromisu vede ke krutým koncům. Dne 1. dubna 2021 uplyne rovných 600 let od chvíle, kdy Beroun padl do rukou Jana Žižky.
Tuto událost zachytil ve své knize Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty spisovatel Otomar Dvořák. Pod berounskými hradbami také Dvořákův tým natáčel některé epizody do dokumentárního televizního seriálu, jenž knize předcházel. V rekonstrukcích dobových scén štábu velmi pomohli Duellanti, skupina bojových umění z Hořovic. Společně s Duellanty a Harcýři z Rokycan filmaři točili i husitské bitevní scény na louce za hradem Žebrákem a také na louce u rybníka Krejcárku nad Hořovicemi.
Krvavý apríl
Úryvek z 11. kapitoly: Od Prachatic k ostrovu adamitů – kruté účtování
…Další cesta po Žižkových stopách nás zavedla do města Berouna. Tady mají na náměstí sice sochy dvou Janů, ale ani jeden z nich není Žižka. Na nedávno obnovenou kašnu dohlíží barokní sv. Jan Nepomucký a před radnicí je připraven zemřít za svou pravdu romanticky pojatý Mistr Jan Hus.
Osudný 1. duben roku 1421 (často v kronikách nazývaný „krvavý apríl“) už dnes připomíná jen věžovitá městská brána (Říká se ji Dolní nebo také Pražská), která si zachovala typický gotický tvar. Skrze ni tehdy vedla do Berouna hlavní cesta od Prahy, která překračovala řeku Mži (dnes nazývanou Berounka) přes ostrov mezi dvěma říčními rameny. Býval tam brod, ale někdy také dvojice dřevěných, stříškou krytých mostů. Nevíme, jak vypadal přechod zrovna toho dne, kdy se sem valilo spojené vojsko táborů a pražanů. Žižka plnil slib, který dal pražským spojencům, ačkoliv by už raději spěchal do Tábora, aby tam udělal pořádek, neboť jak se zdálo, za nepřítomnosti silné autority tam došlo k naprosté anarchii, hrozící rozpadem společenstva. Ale jak jsme si říkali, slib byl pro Žižku závazný. Beroun byl jako zátka, bránící pražanům v pohybu po hlavní říšské silnici. Když táhli k Plzni, museli ho obcházet velkým obloukem přes Zbraslav, Dobříš a Hořovice. Město bylo nejen mimořádně dobře opevněné, ale král Zikmund v něm zanechal silnou posádku čtyř set žoldnéřů pod vedením hejtmana Rudolfa Bece, zkušeného válečníka, jenž se před časem vyznamenal v bojích s Benátkami a dokázal po mnoho měsíců úspěšně hájit město Feltre, když ho Benátčané oblehli. V dějepisných pojednáních je běžně označován za Vlacha (Itala), teprve v současně době dospěl historik Petr Čornej k odhalení, že to byl původem moravský šlechtic! A ještě jedna zajímavost: tento veterán se podobal Žižkovi, byl totiž také jednooký, s klípcem přes oko!
Dalším významným velitelem zdejší posádky, najatým pro změnu berounskou radnicí, byl rytíř Jan Koblih. Útočiště zde našel i rytíř Bohuslav z Doupova řečený Doupovec, který jako žoldnéř bojoval s řádem německých rytířů proti Polákům, a poté doprovázel krále Zikmunda do Kostnice, kde dokonce vystoupil ve prospěch Jeronýma Pražského. Byl zde i jeho syn a spousta jiných panošů a zemanů.
Žižka rozložil vojska kolem Berouna a pět dní – nepočítáme-li drobné šarvátky a demonstrativní ostřelování hradeb – vlastně vyčkával. Proč asi? Z logiky dalších událostí je nám jasné, že nehodlal podnikat útok na dobré hradby osazené zkušenými obránci, dokud si nebyl jist vítězstvím. Patrně čekal na nějaké smluvené znamení od svých příznivců uvnitř města. Je typické pro Žižkovu lstivou taktiku, že poté vedl útok místy, kde ho nikdo neočekával, ve směru od hlubokého říčního ramene, které nahrazovalo vodní příkop, a přes dominikánský klášter, nacházející se u hradeb vedle brány.
Na místě husity zničeného kláštera je dnes moderní domov seniorů, ale ulice se stále jmenuje Na klášteře a pořád tady můžeme obdivovat mocnou kamennou zeď středověkého opevnění. Napadá mě – je to ovšem jenom moje nepodložená úvaha – , že spiklenci uvnitř města prostě klášter potají podpálili. V nastalém zmatku, kdy se mniši s měšťany pokoušeli hasit, se malé skupince husitských bojovníků, právě v areálu kláštera, v mlze valícího se dýmu, podařilo přelézt obrannou hradbu. Svědčí o tom dochované svědectví již zmiňovaného husitského pěšáka Přecha z Hostovnice (ano, to byl ten, co ho poté velitel odměnil za mimořádnou zásluhu dvěma ukořistěnými kněžskými ornáty, které hrdinný bojovník vzápětí výhodně prodal za 50 grošů!). Přech totiž, jak později vypověděl na rožmberských mučidlech, jako první zdolal po žebříku obrannou zeď a vzápětí z kuše zastřelil překvapeného mnicha.
Útočníci patrně zabili pár mnichů, stojících jim náhodně v cestě, a berounských stráží, které se je marně pokoušely zadržet, otevřeli Pražskou bránu a vpustili dovnitř husitskou pěchotu.
Propukla jedna z největších pouličních bitev té doby. Bojovalo se úporně několik hodin, opravdu o každý dům a každé nároží. Rudolf Bece se svými žoldnéři byl obklíčen někde na hradbách a padl do zajetí, rytíř Koblih však i nadále se svými muži vzdoroval, jenže přesila byla příliš velká, takže svou městskou posádku postupně stahoval ke kostelu sv. Jakuba Většího, který tehdy stál uprostřed hřbitova na pahorku na horním konci náměstí. Snad ještě Koblih doufal v nějaký zvrat, možná nevěděl, že kondotiér Bece to vzdal, netušil, že všude jinde ve městě už boj skončil. S poslední hrstkou mužů chvíli hájil hřbitovní zeď, pak sakristii a nakonec ustoupil až na kostelní zvonici a odrážel útoky na strmém dřevěném schodišti.
V této chvíli snad konečně pochopil, že nemá mnoho naděje, ale přesto nehodlal „dát svůj život lacino“. Hnali ho za neustálého „potýkání“ až na vrchol věže, zranili ho, vyrazili mu meč, řada rukou se ho chopila a přes zábradlí věžního ochozu svrhli hrdinného rytíře do hlubiny. S roztříštěnými údy ještě chvíli žil a tak ho táborští pěšáci dole na hřbitově dotloukli cepy. Za Koblihem letělo z věže ještě několik jeho druhů.
Připadá mi to jako velkolepé finále pro hrdinský velkofilm, kde válečník s komickým jménem Koblih dokáže, že je skutečným rytířem statečného srdce.
Díváme se na kostelní věž, která se ovšem ani v nejmenším nepodobá té původní, je renesanční, secesně upravená na konci 19. století. Nic už tady onu hrdinskou epizodu nepřipomíná. Škoda, možná by si rytíř Koblih také zasloužil pamětní desku.
Záhadou zůstává osud velitele města Rudolfa Bece (Rudolfa z Betz). Některé prameny ho uvádějí mezi zabitými, jiné však o rok později jmenují muže podobného jména jako brněnského hejtmana. Je celkem možné, že pražané zajatého Bece vyměnili za své druhy, vězněné králem Zikmundem.
Krvavý berounský apríl se nemůže vyrovnat Prachaticím nebo Chomutovu počtem obětí, ale zato vede neblahé prvenství v množství významných osobností, které tu našly mučednickou smrt: otec a syn Doupovcové, několik zemanů a panošů z berounského okolí, 37 mnichů a katolických kněží, kteří v Berouně hledali bezpečný úkryt, mezi nimi dokonce tři mistři pražského vysokého učení: Brikcí ze Žatce, Vavřinec z Nymburka, jenž odmítal, aby jeho práce podléhaly cenzuře Želivského, a dokonce Husův přítel Šimon z Rokycan, kterého betlémský kazatel nechával pozdravovat ve svých dopisech z Kostnice. Husité je všechny, společně s berounským purkmistrem, rychtářem a konšely vyvlekli na ostrov v řece Mži, tam je uzavřeli v dřevěné budově městské lázně a tu s nimi zapálili. Rytíř Doupovec prý sliboval, že přijme husitské vyznání, pokud mu zachovají život, ale vzbudil tím u necitelných drábů jenom posměch. To je zvláštní, neboť jindy se takovým žádostem vyhovělo; vždyť cílem husitského boje bylo obrátit co nejvíc lidí na „správnou víru“.
Při dobývání Berouna zřejmě převážila touha po pomstě za Chotěboř a Žižka nijak nezakročil, aby ji mírnil. Možná ji mírnit ani nechtěl, i jím cloumala zlost, neboť neznal větší proradnost, než nedodržený slib, a to jakýkoliv slib, ovšem porušení slibu volného odchodu za vydání pevnosti, jenž byl považován za přímo svaté pravidlo čestného rytířského boje, a kterého se v Chotěboři dopustili Městecký s Divůčkem, bylo nesporným vrcholem podlosti. Navíc už byl Žižka také poněkud „roztěkaný“, tížila ho starost způsobená těžce překonanou Antochovou vzpourou a nejistotou, co se právě děje v Táboře.
Ještě téhož dne pražané vytáhli od Berouna, v němž zanechali svoji posádku, rovnou do východních Čech, zejména k Chrudimi, aby se tam pomstili Janu Městeckému z Opočna, ale Žižka, ačkoliv původně plánoval, že potáhne s nimi, už neměl stání, rozhodl se urychleně vrátit do Tábora, aby tam svým osobním zakročením zjednal svornost a pořádek…
Otomar Dvořák
