Tvrdí mladá talentovaná písničkářka Jana Vébrová a dodává: ‚Je to takový štít, který mnou proroste.‘
Na koncertních pódiích v poslední době čím dál více září ‚křehoučká víla z větrného mlýna‘, mladá písničkářka s harmonikou Jana Vébrová. Její charismatický projev, silné a poetické písně, naléhavá hra na akordeon a vynikající zpěv představují přednosti, jež z ní činí originální a čím dál žádanější písničkářku. Pochází ze severočeského Varnsdorfu a v těchto dnech vydává u Indies Scape Records debutové album Kykyrý.
Od kdy se věnujete hudbě?
‚Koncertuji od roku 2004, ale poprvé jsem na akordeon zkoušela hrát někdy ještě o rok dřív. Vlastně mě k tomu dovedla heligonka po dědovi, ke které jsem se čas od času vracela, ale vždycky ji po dvou zaškobrtanejch písničkách odložila. Po těchto marných snahách jsem usoudila, že by bylo dobré využít liduškové klavírní průpravy a od kamarádky jsem si půjčila maličkatou, vyhekanou harmoniku po jejím pradědovi. Na ní jsem složila i pár prvních písniček. Ty úplně nejprvnější, pro mě zásadní a s odstupem času dosti ‚revoluční‘ byly Kykyrý (Margarín), Buřtguláš, Čertíky a Nelekej.‘
Kde čerpáte inspiraci pro svoji tvorbu?
‚Tak především je to v krajině, v níž žiju – v lužických Sudetech.V náladě, kterou to tam je prosycené. Pak z věcí a situací, co potkávám. Z toho všeho se mi v hlavě usadí něco, co pak rozehraje představy, a to i úplně nahodilé. Je to trošku i takové polosnění, když se probouzíš, něco se ti ještě zdá a můžeš do toho polovědomě zasahovat a ovlivňovat to. Dál rozvíjet příběh, obraz, třeba i v netypických souvislostech.‘
Na jaké nástroje kromě akordeonu umíte?
‚Z dalších nástrojů jakž takž normálně, poslouchatelně dokážu něco zahrát na klavír, zobcovou a příčnou flétnu a jako malou holku se mě rodiče pokoušeli dát na housle, ale moc se jim to nevyvedlo. No a na kytaru, na tu musel hrát přece úplně každý. I když například na klavír a flétny jsem technicky zdatnější než na harmoniku, tak před lidi bych s nimi nevylezla. Ta harmonika mi prostě nejvíc padne. Je to jako takový štít, který mnou proroste. O který se můžu opřít a do kterého se prostě musím opřít! Navíc je moje hraní založené především na zpěvu a to propojení dechu a měchu je naprosto neuvěřitelné… ta jednota, kdy silou dechu měním barvu tónu a jeho dynamiku atd. a stejně tak i stlačením měchu, tedy proudem vzduchu, můžu měnit tón a vůbec i energii celé melodie. Je to prostě neuvěřitelný živel!‘
Jste na debutu autorkou všech písniček?
‚Jeden text (Husy) jsem si vypůjčila od Miroslava Huleho z Třeboně a několik dalších písniček je od Ivana Achera, který se na albu podílel i producentsky. Do starších věcí, hraných již dříve, příliš nezasahoval. Snažil se zachovat atmosféru a postupy, které mi jsou vlastní.‘
Jak se vaše spolupráce vyvíjela?
‚Postupně. Nejdřív si mě Ivka přizval na natáčení zpěvů a harmoniky do nějakého divadelního představení, pro které skládal hudbu. Tehdy jsem se seznámila i s jeho poezií a v jeho sbírce Psí mlíko mě zaujala básnička Plátem, ke které jsem pak přimyslela hudbu. Kromě dalších (líbily se mi tam skoro všechny, protože jeho poetika je mi hodně blízká), se mi líbila básnička Až mě vraní mrtvice, a tu už pro mě zhudebnil Ivka. A z Mrtvice jsem byla a furt jsem tolik nadšená, že jsem ho poprosila, jestli by se mnou nechtěl spolupracovat i na dalších písničkách. Možná vůbec hlavním důvodem, proč nacházíme společnou řeč a máme podobné vnímání, je krajina a prostředí, v němž jsme vyrůstali. Každý na jiné straně hranice a Lužických hor, navíc oba ve mlýnech – jeden ve vodním a druhý ve větrném.‘
Proč se album jmenuje Kykyrý?
‚To má návaznost právě na tu moji úplně první písničku – na dřívější Margarín a současné Kykyrý. Navíc je to hezký slogan a pěkné, znělé, české slovo.‘
Vzhledem k tomu, že jste písničkářka, která hraje na akordeon, určitě budete srovnávána s Radůzou. Jaký máte vztah k její tvorbě?
‚Tak ona tu není jenom Radůza, ale třeba i Kristýna Lhotáková nebo Sylvie Krobová a určitě i pár dalších, zatím ukrytých harmonikářek. Nicméně za tím, co vytváří Radůza, je spousta vytrvalosti a poctivé práce, soustředěnosti a odevzdání se. To já se tomu samozřejmě ‚odevzdávám‘ taky, ale prostě potřebuju kromě hraní i česat bezinky, zavařovat cukety a ovoce, péct ty koláče se zlatou drobenkou a chodit tam po těch našich kopcích. Ale Radůzy si moc vážím, byť je naše poetika někde úplně jinde. Vždyť je parádní, že ona, písničkářka, dokázala oslovit i širší vrstvy lidí, kteří běžně takovouhle muziku neposlouchají.‘
Děkuji vám za rozhovor.
