Čtenářům dnes přinášíme unikátní
snímky Pražské brány, které
pořídil pan Jiří Hošek termokamerou.
Nejchladnější místa vytvářejí
z obou stran obrazce, od náměstí připomínající
postavu nebo při troše fantazie
medvěda. Požádali jsem ‚záhadologa‘
a známého berounského autora Otomara
Dvořáka o jeho komentář k uvedeným
snímkům:
Je vzrušující vidět, co všechno technika
dokáže odhalit pod běžně vnímaným
povrchem objektů. Ukazuje
se pravdivost tvrzení, že ve starých
zdech je historie stavby zapsána ještě
přesněji než v historických listinách.
Otázkou je, jak odhalené věci správně
vyložit.
Domnívám se, že nějaké okno,
později zrušené a zazděné, mohlo
skutečně v průčelí věže směrem
k Ostrovu být. I na tomto snímku,
pořízeném ve směru od Venediku
vidíme rozvětvující se tvar jakýchsi
kořenů (či nohou), které mohou
vznikat tak, že dvojice nějakých spár
či drobných trhlin ‚kopíruje‘ nahoře
ve stěně pnutí vycházející od gotického
oblouku průjezdu. Tudy může vzlínat
vlhkost až k bývalému oknu a tím
činit okolní kameny chladnějšími, což
se na termosnímku projevuje tmavější
barvou. Možná jde ještě o památku
z nedávné velké povodně.
Podobný, ale mnohem výraznější
útvar se objevuje na straně od
náměstí. Opravdu trochu připomíná
medvěda, stojícího na zadních
nohách. Pravděpodobně ona dvojitá
linie vlhkosti prochází nad celým průjezdem.
Tady se však rozkládá do prostoru
zdi trochu jinak – vlhké kamenné
bloky, které se na východní straně
po spojení obou bočních linií řadí
jako ostění nějakého renesančního
okna, se na západní straně brány po
spojení ‚nohou‘ rozpadají do pruhů
jako nějaká žebra, tlapy a pak končí
zahuštěným obdélníkem ‚hlavy‘.
Psychologové tvrdí, že lidský mozek
je tak uzpůsoben, aby nově viděné
tvary neustále porovnával s těmi,
které má uložené ve své paměťové
bance. A proto v mnoha přírodních
útvarech, pokud vykazují nějaké
symetrické uspořádání, jsme schopni
poznávat zdánlivé podoby živých
bytosti či lidských výtvorů. Ostatně
podle fraktálové teorie tíhnou všechny
prvky ve vesmíru k vytváření určitých
podobných struktur – názorným
příkladem je růst ledových větévek
na zamrzajícím okenním skle, které
se tvoří podle naprosto stejného
vzorce jako živé listy rostlin. Je jisté,
že obyvatelům Berouna se při pohledu
na zajímavý ‚tepelný útvar‘ ve zdivu
brány okamžitě vybaví jejich symbol
– medvěd.
A to je právě ona rovina, kdy jevy
přírodní začínají prolínat do duchovních
– a kdy se ‚duch medvěda
zakletého v berounské bráně‘ stává
realitou. Jakmile ho někdo takto
pojmenuje, už ho tak uvidí všichni.
A mohl by do budoucna být podnětem
k nějaké pověsti. Takhle nějak
v dávných dobách vznikaly mýty. Zneklidňuje
mě pouze myšlenka, jestli
jsou takovéhle objevy náhodné, nebo
je to projev nějakého skrytého, vyššího
plánu.
Otomar Dvořák