říká karikaturista Štěpán Mareš.
Třebíčský rodák Štěpán Mareš (1972) vystudoval gymnázium a od svých dvaceti let nabízí do periodik své komiksy. Začínal v titulech Kometa, Stadion nebo Pivní kurýr. V první polovině 90. let kreslil pro Nedělní Blesk a Právo. Od 1. ledna 1995 začal v týdeníku Reflex vycházet jeho slavný Zelený Raoul podle scénářů Dana Hrubého, Milana Tesaře a Tomáše Baldýnského. Nabídek z ostatních periodik přibylo, Štěpán Mareš kreslí pro Lidové noviny, spolupracuje s MF Dnes, publikuje politické vtipy v měsíčníku ’51 PRO‘. Nyní vydává knihu Politické (O)bludy Štěpána Mareše.
Byl jste takový srandista třeba už ve škole? Byl jste ‚šašek třídy‘?
‚To je hodně profláknuté spojení, ale v mém případě platí, lepší termín nemám. I když vlastně ano, ‚třídní bavič‘, jak se dnes módně používá. Ale jinak jsem prakticky pořád smutný, i když legraci mám rád.‘
Dělal jste si legraci třeba z holek nebo z kantorů?
‚Z holek ani tolik ne. Na gymnáziu jsem ale pod lavicí kreslil komiksy, a jeden z nich, poměrně ‚obhroublejší‘ jsem po velkém prošení půjčil spolužákovi, který se dušoval, že to nebude číst v hodině. Samozřejmě četl a zabavila mu ho profesorka. Z toho byl trošku průšvih…‘
Byl rekognoskován autor?
‚No jo, když to vzali do sborovny, hned všichni věděli, kdo to dělal. Měl jsem trochu strach, protože to opravdu nebyl zrovna moc lichotivý spisek. A přestože mi bylo sděleno, že vyzvednout si to mohu až na konci školního roku, hned ten den jsem na sborovnu zaklepal a vešel dovnitř… Trošku mě překvapilo, že kantoři to zrovna četli a smáli se tomu. Když mě uviděli, hned nasadili vážné tváře, a znovu, že až na konci roku. Ale už jsem to nikdy neviděl.‘
Dnes děláte hlavně politickou karikaturu. Dá se politice ještě vůbec smát?
‚Jo, je to z 90 procent černý humor, ale člověk se i té dnešní politice smát musí. Být jenom zasmušilý, být zamindrákovaný, na všechno nadávat, to nemá cenu.‘
Na co nadáváte vy, když už…‘
‚Já nenadávám, ani na politiku ne. To je v pohodě. Čím víc nehezkých, obhroublejších a oplzlejších politiků, tím líp pro mne, tím víc inspirace.‘
Jaké jsou jejich reakce? Hodně negativní?
‚Na začátku jich bývalo dost, teď už ne. Pravděpodobně si zvykli. Teď jsou buď reakce pozitivní, nebo žádné. Ale já jsem rád za všechny, i za ty záporné.‘
Ani stranické sekretariáty si nestěžují?
‚To bylo, ale taky už není. Snahy o nějaké žaloby a tak. Politici poznali, že se asi nemá cenu soudit. Takže s politiky je to v pohodě, a ačkoli některé dokonce ‚díky bohu‘ nebo ‚panebože‘ znám, tak když jsme se potkali…‘
…co říkali?
‚Většinou, že je to fajn. No, nevím, jestli to mysleli vážně… Ale třeba s takovým Paroubkem jsem se nepotkal. On mě asi moc rád nemá, ale já jeho jo, je to skvělý ‚materiál‘. Jako ostatně mnoho dalších – napříč politickým spektrem!‘
Politická karikatura umírá se dnem. Není to demotivující? Někoho hezky urazíte, ale za týden už o pointě neví nikdo nic…
‚Většinou to tak je a trošku mě mrzí, že v momentě, kdy se to vytiskne, je to vlastně mrtvé. Ale to je můj úděl, můj osud, a já si ho svobodně vybral.‘
Knížka Politické (O)bludy mapuje jednu vaši profesní etapu. Proč ji vlastně vydáváte?
‚Za prvé, abych pobavil lidi, to bych chtěl. A za prvé a půl, to na rovinu, abych taky vydělal nějaké ty peníze…‘
To všechno přesto, že víte, že politická karikatura má jepičí život?
‚Doufám, že spousta těch fórů přežívá a přežije. Taky jsme z několika set obrázků vybrali jen ty, o kterých si myslíme, že jsou schopny přežít rok či dva.‘
Jaký byl poměr těch vybraných a vyřazených?
‚Asi jedna ku třem.‘
Co vás ještě baví kromě karikatur?
‚Maluji obrazy, oleje, akryly na plátně, volnou tvorbu, portréty, grafiky, tužkou, uhlem… Všechno to je realistické sdělení, takový surrealismus nebo snad přesněji fantaskní realismus.‘
Představil jste se už někde touhle tvorbou? Znají lidé i tuto vaši polohu?
‚Jen trochu, ale chci je s tím vším seznámit. Vím, že je to ještě za dlouho, ale za rok plánuji v Praze výstavu obrazů a olejů na plátně. Bude to něco úplně jiného než Zelený Raoul.‘
Po kom vlastně máte výtvarný talent?
‚Po obou rodičích. Máma pěkně maluje, byť naivisticky. I táta umí zdařile kreslit a navíc má úžasnou fotografickou paměť, což obdivuji. Mé malování podporují. Jinak samozřejmě musíte mít trochu talentu, taky vůle, píle a hodně štěstí…‘
Děkuji vám za rozhovor.