Karel Souček, výtvarník
‚Bylo to o vánocích v roce 1943 nebo 1944, v době protektorátu. Na
Štědrý den jsme tradičně chodili posvítit zesnulým na hřbitov. Šli jsme
kolem nových kasáren (to bylo ještě vidět) a potom pěšinou mezi poli
až ke hřbitovu. Při cestě mně tatínek půjčil svůj fotoaparát značky Agfa,
abych zkusil něco vyfotit.
To byl můj první snímek, který se docela povedl.
Tatínek je tam sice malounko nakřivo, ale jinak bylo vše ostré. Když
jsme posvítili, na hrobech se už mihotaly plamínky svíček. Bylo to vše takové
tajuplné a mystické. Zpátky jsme šli kolem Městské hory po silnici
a to už v oknech svítily vánoční stromky. My honem pospíchali domů na
štědrovečerní večeři. Já se těšil hlavně na dárky pro stromečkem. Největší
radost jsem měl z knížky pohádek a malého náčrtníčku…‘
JUDr. Josef Pišvejc, starosta berounského Sokola
‚Vzpomínky na vánoce mého dětství jsou prosycené vůní vánočního
stromečku, který nikdy nechyběl. Už při jeho strojení si rodiče rádi zazpívali.
Stromeček měl jedinečný stojánek. Na něm v různých stupních byla
zvířátka – srnky, jeleni i různé houby – vše z keramiky. Pod spodní větve
jsme vždy umístili malé jesličky. Vůně stromku a vzpomínka na závěje
sněhu ve mně nesmazatelně zůstala. Do nejbližší osady, Městečka, to
bylo poctivé dva kilometry. Ty se nechaly ve sněhových závějích šlapat.
V jednotřídce a později ve dvoutřídce se tenkrát hodně zpívalo. Vždyť
společný pro pět ročníků byl jen zpěv a tělocvik. Tak nebylo divu, že jsme
si o velké přestávce sedli jako vrabci na lavice a zpívali, až se hory zelenaly.
Nevím, jak tenkrát někdo sehnal jednoduchý zpěvník koled. Pro nás,
Sokoly pamětníky, je kouzlo vánoc tak silné, že se každým rokem o vánocích
scházíme v sokolovně v družné zábavě a ke vzpomínání.‘
Miloš Garkisch, ředitel Státního okresního
archivu Beroun
‚Moje vzpomínky na mládí a atmosféru Vánoc zalétají do Olomouce.
Tam naše rodina bydlela v domě bývalých německých rytířů, kteří v té
době vlastnili lesy. Můj tatínek tam pracoval jako lesní inženýr. Součástí
bytu byl i velký pokoj o rozměrech 42 metrů čtverečních a proto se dal
těžko vytopit. Na Vánoce se v něm ale roztopila velká kachlová kamna
a tak k mé velké radosti se všechny vánoční chvíle odehrávaly tam. Maminka
dovedla připravit vše k pohoštění, ke kterému kromě obligátního
salátu a řízků pařil i zajíc na černo, což byla pochoutka zejména pro
tatínka. V těch starodávných kachlových kamnech byla taková trouba
a v ní maminka opékala oblíbenou pochoutku – jedlé kaštany. Samozřejmě
nechyběl stromeček a betlém. Pamatuji, že když jsem dostal oblečení,
tak jsem to moc za dárek nepovažoval, zato knížky mi vždycky udělaly
radost…‘
