Beroun je místem, kde se narodilo
mnoho lidí, kteří na svých místech nesli statečně rány osudu, kteří se ale nikdy nevzdávali.
A byli to právě oni, co druhým byli příkladem. Význam některých překročil
hranice regionu, někteří rozdávali
svá srdce nenápadně, o některých se popsalo mnoho papíru, ti druzí žijí
jen ve vzpomínkách pamětníků. Mezi
ty posledně jmenované patřil i milovaný
Víťa.
Vítězslav Koza – kněz, básník, skaut a člověk čistého srdce – se narodil 20. července 1923, maturoval za války v roce 1942 na berounském gymnáziu.
Po studiích na bohoslovecké škole v Římě přijal 21. října 1948 v arcibazilice
sv. Jana v Lateráně kněžské svěcení.
Jeho citlivá duše vnímala slavnostní
okamžiky při sloužení první mše ve velechrámu sv. Petra v Římě, tak i zcela
jiné poměry v tehdejším Československu,
když se vrátil do vlasti. Krátce
působil jako kněz v Příbrami a ve svém rodišti, v Berouně. Byla zatčen v říjnu 1949, vyšetřován na Pankráci a nespravedlivě odsouzen na 15 let. Jeho milníky na trnité cestě ve věznicích
značí jména Jáchymov, Valdice, Leopoldov a Mírov. Zanechal mnoho vzpomínek u svých kamarádů, skautů,
s nimiž prožíval nádherná dobrodružství
a u všech lidí, kterým neúnavně
pomáhal řešit jejich problémy. Snad malá ukázka z jeho básně při loučení se skautským táborem dá nahlédnou do jeho duše:
Na vysoký stožár vlajka pomalu stoupá.
Tehdy zdálo se mi, že se smutně dívá dolů,
kde stálo devadesát chlapců, její chlouba.
Stáli tam – pevný šik – stáli tam, stáli spolu.
