tvrdí přední česká dokumentaristka Helena Třeštíková.
Helena Třeštíková absolvovala režii dokumentárního filmu na pražské FAMU
a od roku 1974 pracuje v profesionální produkci, kde natočila okolo padesáti dokumentárních filmů nejrůznějších metráží – většinou s tematikou
mezilidských vztahů a různých sociálních problémů. Postupem času se začala
specializovat na metodu takzvaného sběrného natáčení, kdy sleduje lidské osudy
v delším časovém úseku. V rámci cyklu Manželské etudy se věnovala i Marcele, k jejímuž příběhu se letos vrátila celovečerním dokumentárním filmem.
Proč si myslíte, že právě příběh
Marcely Haverlandové způsobil
v průběhu vysílání Manželských etud po 20 letech mezi lidmi takový
zájem?
‚Marcelin příběh byl dramatický a dojemný. Marcela byla divákům sympatická
tím, jak statečně nese svůj těžký
život.‘
Co vás vedlo k tomu s Marcelou začít znovu točit v tak těžké životní situaci, která ji potkala poté, co tragicky
zahynula její dcera Ivana?
‚Chtěla jsem ještě dotočit události,
které následovaly po Ivanině smrti a přiblížit Marcelin zápas o vyrovnání se s životní tragédií. Film využívá částečně materiálu z televizní verze ve zkrácené podobě a částečně je doplněn novým materiálem.‘
Jak přistupovala k natáčení sama Marcela?
‚Marcela se na natáčení vždycky těšila,
protože se dělo něco, co jí aspoň trochu odvedlo od její chmurné reality.‘
Dokážete posoudit, jak vnímá Marcela fakt, že ztratila svoje soukromí?
‚Myslím, že to takto vůbec nevnímá. Cení si kontaktů s lidmi, kteří se jí ozvali po vysílání a solidarity, kterou pocítila.‘
Jaký tým lidí stojí za natáčením celého cyklu Manželských etud? Spolupracujete například s nějakým psychologem?
‚Marcelin osud je tak křehký, že do něj nemohu intervenovat s nějakým týmem.
Jsou to jen opravdu nejdůležitější lidé. Kameraman, zvukař. Žádní asistenti,
žádní psychologové.‘
Co bude dál s Manželskými etudami?
Chtěla byste za čas s těmi lidmi
točit dál, chtěli by oni?
‚Určitě bych se chtěla k projektu po několika letech vrátit a aktéři Manželských
etud s tím víceméně počítají. Nejde
o to natáčet nekonečný seriál pro pobavení, ale využít času pro dokumentování
toho, co si člověk bez odstupu často ani neuvědomuje – jakési skryté povahy doby. Docela si dovedu představit,
že by v natáčení života další generace
protagonistů pokračovala další generace
filmařů…‘
Do jaké míry se z vašeho pohledu
změnila za čtvrtstoletí česká rodina?
‚Mladí lidé vstupují do manželství daleko později a je více párů, které spolu žijí nesezdány. I po narození dětí. Zdá se, že generace rodičů je více stranou, protože
mladé páry obvykle mají kde bydlet
a mají tedy své soukromí. Ale to jsou obecné změny, které vidíme ze statistik. Zřetelnou změnu cítím v životním tempu
rodin. Dnešním rodinám život přináší
více možností, více příležitostí a tedy i více možností odlišení. Nůžky mezi aktivními
a pasivními se rozvírají.‘
Časosběrné snímky točíte vlastně už od počátku vaší kariéry. Proč jste si vybrala právě tento přístup?
‚Zpočátku to byla jen intuice. Zajímalo
mě plynutí času a změny, které to přináší. Postupně jsem si ten způsob natáčení
definovala jako svůj způsob práce
a snažila se takhle zpracovat různá témata. Věřím, že zatímco se já ptám na určitý konkrétní příběh a kamera zaznamenává
konkrétní prostředí, s dostatečným
časovým odstupem v tom vidíme i mnoho obecného, co jsme si v době natáčení nebyli schopni uvědomit nebo
rozpoznat. A když mám pak možnost se s kamerou vrátit a reagovat už na to rozpoznané, natočený materiál se stává i záznamem něčeho obecnějšího, než jenom
konkrétním příběhem.‘
Míváte někdy potřebu komentovat
životy těch, o kterých točíte?
‚Rozhodně ne. Jsem pozorovatel.‘
Jak se vám opouští jednotlivé osudy
nebo s vámi jdou životem dál?
‚Všechny lidi, se kterými jsem kdy točila,
alespoň podvědomě nějak sleduji,
ale s většinou z nich jsem v přímém kontaktu. A nemyslím tím jenom péefka
k Novému roku. Někdy i míchám postavy
z různých filmů dohromady. Například
jedna aktérka z filmu Sestřičky se stala realitní makléřkou a sháněla byt Marcele z Manželských etud.‘
Věříte v osud?
‚Jsem realista a věřím v aktivní usilování,
ale jsou i události, které mi do takového
konceptu nějak nezapadají.‘
Děkuji vám za rozhovor.
