tvrdí kapela -123 Min., která vyráží na své první akustické turné i do Berouna
Skupina – 123 Min. je stálicí české hudební scény. Narozdíl od popových hvězd nebo rychlokvašných trendových projektů si cestu k posluchačům získala
náročnou dlouhou a trnitou cestou. Bez úliteb showbussinesu předvádí
na klubových a festivalových pódiích smršť rocku, jazzu, funky i blues – a do tohoto
koktejlu nezapomene přimíchat ani prvky etnické hudby.
Právě díky pestrému vějíři žánrového zaměření není lehké skupinu označit nějakou nálepkou. Jako nejvhodnější
se jeví podtitul ‚rock music pro dospělé‘. Přestože nikdy posluchači netuší,
jaké překvapení se skrývá v další skladbě, je možné -123 Min. celkem bez problémů
identifikovat. Díky výkonům kytaristy Zdeňka Bíny, baskytaristy Fredrika Janáčka a bubeníka Martina Vajgla dosahuje skupina osobitý sound, ve kterém se prolínají jedinečné improvizace, kultivované hudební cítění a fantastická souhra
celého tria.
Vnímáte sami sebe již jako české ‚klasiky‘? Jakou pozici podle vás -123 Min. zaujímají na tuzemské hudební
scéně?
Bína: ‚Tím se moc nezabývám. Mám pocit, že jsme jedna z kapel, která hudbu
dělá úplně naplno.‘
Janáček: ‚Už nějakou dobu na této scéně fungujeme, ale náš základní postoj
vždy byl se hudebně spontánně bavit
co nejvíce spolu s publikem. Tím pádem
se také něco pořád děje a zároveň to také vyznačuje naši pozici.‘
Vajgl: ‚Funkci klasiků tu zastávají jiní,
služebně starší a zasloužilejší kolegové.
My sebe momentálně vnímáme spíš jako kapelu v nejlepších letech, což je ideální stav.‘
Vyčítá vám stále ještě někdo, že nezpíváte česky?
Janáček: ‚Naštěstí stále méně a méně.‘
Vajgl: ‚Situace se oproti minulosti
hodně zlepšila, lidé si zvykli přijímat názory kapel, které nepoužívají v textech
češtinu. Pochopitelně můžou české texty části posluchačů chybět, jiná část zase naopak ocení, že i v našich anglofonních
textech je zakódovaná hloubka a poezie a to rozhodně není u současné popmusic zvykem.‘
Odkud fouká vítr vaší inspirace? Změnily se za poslední dobu vaše hudební vzory?
Bína: ‚To, co člověka hudebně ovlivnilo,
se určitě nezměnilo a inspirace jdevždy ruku v ruce s tím, co člověka v životě
potká.‘
Janáček: ‚Ani ne. Zkrátka, řídíme se jako vždy instinktem.‘
Vajgl: ‚Ten vítr fouká především zevnitř,
z našich duší. Nechceme hrát hudbu,
která by byla podobná nějakým vzorům,
ale hudbu, která rezonuje v nás a může skrze nás zaznít i posluchačům.‘
Nebojí se -123 Min. tvůrčí stagnace?
Bína: ‚To by se možná stalo, kdyby se hudba dostala v životě na druhou kolej.
A to bych aspoň v tomhle životě nechtěl
dopustit.‘
Vajgl: ‚Umělecká stagnace nastává až v okamžiku, kdy člověk začíná sledovat korouhvičky módních změn a přizpůsobovat
se jim. Paradoxně se při tom může tento
stav z počátku jevit jako posun…‘
Zejména v poslední době přišla do módy spolupráce tuzemských kapel
s americkými producenty. Lákalo by vás nahrát desku ve Státech ? tj. tam, kde má hudba, kterou hrajete, své kořeny? Jak se na tento trend díváte?
Bína: ‚Trochu mi to připomíná snahy části českých jogínů, kteří myslí, že najdou
pravdu jenom v Indii. Já si myslím, že pro to, aby člověk dělal a nahrával hudbu naplno, nepotřebuje být v Americe
a nebo mít amerického producenta.‘
Janáček: ‚Nikdy bychom to nehledali
cíleně. Zároveň nevylučujeme, že by se to mohlo stát, kdybychom narazili
na člověka, se kterým by nám taková
spolupráce připadala jako samozřejmost.
Zatím jsme vždy měli tak jasné názory, že jsme nehledali externího producenta.‘
Vajgl: ‚Není tak důležité, kde nahrávka
vznikne. Zajímavá je spíš určitá
nadregionální postprodukční činnost, zkrátka schopnost dostat desku do světa
a umět ji tam propagovat a prodat. Představa nějakého zahraničního producenta,
který přímo zasahuje do procesu vzniku materiálu a nahrávky je v případě
-123 Min. dost nereálná a vzhledem k jasnému názoru kapely na svou tvorbu
hlavně zbytečná.‘
Děkuji vám za rozhovor.
Na závěr popřejme spoustu nadšených
posluchačů a příjemnou atmosféru
koncertů v komorních prostředích unplugged tour. V Berouně
vystoupí kapela -123 Min. 28. února v sále restaurace U Kropáčů.
