Vzpomínáme-li v souvislosti s výtvarným Berounem na významné
malíře Preislera a Kratochvíla,
nesmíme zapomenout na nejmladšího
z této trojice Jiřího Jelínka.
Narodil se 12. srpna 1901 v rodině inženýra králodvorských železáren. Životní
cesta ho vedla přes berounské reálné
gymnázium, kde maturoval s vyznamenáním,
na pražskou Akademii výtvarných umění.
Tam od roku 1920 do roku 1926 prošel všeobecnou školou
u profesorů Vlaho Bukovace a Jakuba
Obrovského, i speciálkou Karla Krattnera. Jeho hledání vedlo k Devětsilu,
kde vystavoval v roce 1923. V letech
1929 a 1930 žije v Paříži, kde je žákem Františka Kupky. V té době se stává členem významné umělecké skupiny a s touto společností úspěšně
vystavuje.
V polovině třicátých let vyzrává, maluje Španělku – jako symbol antifašistického boje. Tragika našeho národního
osudu se odráží v jeho dílech Rok 1938 a Plačící žena. Zralost Jelínkova díla se projevuje na výstavách ve Zlíně.
Na prvním salonu má olej Dynamika
barevných protikladů, ve třetím salonu
už má sociální kresbu Dělník. Na výstavě berounských výtvarníků v roce
1939 zaujal kresbou Mladý kovák. Od roku 1941 se stává řádným členem spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho jméno se vyskytuje vedle jmen udávajících
směr našemu výtvarnému životu. Vedle figurálních kompozic se setkáváme
i s jeho zátišími a krajinami. Realizoval
se též jako knižní grafik.
Jeho umění je krutě přervané v poslední
den roku, kdy se dožil čtyřiceti
let. Jeho životní osudy s tragickým koncem za ostnatými dráty koncentračního
tábora Mauthausen dosvědčují
Jelínkovu charakterovou vyhraněnost
i uměleckou nesmlouvavost.