Maria Antonie Gärtnerová se narodila 16. října 1877 ve Zdicích u Berouna, kde byla 28. října v kostele Narození Panny Marie také pokřtěna. Dětství prožívala ve Zdicích na Berounsku a v rodišti své matky, v Městečku u Křivoklátu, ranné mládí v Jihlavě, kde se velmi spřátelila se svým bratrancem, pozdějším violistou Českého kvarteta, Jiří Heroldem.
„Narodila jsem se co první a poslední dítě. Otec, malý železniční úředník ve Zdicích, matka dcera mlynáře Šlégla a matky, rozené Ryšlavé v Městečku u Křivokláta. Tam jsme také s mojí matkou trávily mnoho krásných chvil, vždyť otec byl stále ve službě a s matkou byla jsem duševně úzce spojena. Měla jsem zcela její černovlasý a tmavooký zjev i její charakter energického, temperamentního typu.
Po otci zdědila jsem snad jen jeho pedantskou úřední přesnost a silnou nervosu, která mně pomáhala prožívat až do detailu každý mně svěřený typ ženy na jevišti. Každý člověk v sobě chová dva prvky, a u mě to bylo snad nejpatrnější. V životě úžasný zdánlivý klid a sebekázeň a na jevišti překypující temperament. Snad – kdyby mne nebyl osud zavál na prkna divadelní, nebyla bych o této poslední vlastnosti ani zvěděla, protože již jako dítě jsem byla trpělivá, klidná, pracovitá a nemluvná samotářka.“
Po studiích u českého klavírního virtuosa Karla Slavkovského, Vítězslava Nováka a Josefa Jiránka a pěveckém školení v Pivodově škole debutovala (1901) jako altistka v Zemském divadle v Lublani, kde vytvořila za jednu sezonu celou řadu titulních postav. Obdivována byla tehdy především za svoji Carmen, kterou ve svých verších oslavil nevýznamnější slovinský básník Anton Aškerc.
O rok později, 27. září 1902, zpívala při otevření nového Městského divadla v Plzni Radmilu v opeře Libuše českého velikána Bedřicha Smetany, a byl to tedy její hlas, který v té budově zazněl jako první („Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno!“). Po mnoha nezdarech a peripetiích se z altového oboru přeškolila na vysokodramatický soprán u slavné koloraturní pěvkyně Betty Frank – Rückertové, rižské a pražské primadony, a protagonistky německých představení Metropolitan Opera House in New York City a stala se hvězdou zahraničních operních domů.
Přijala angažmá v alsaské opeře v Colmaru (1906 až 1907), ve vestfálském Barmenu (1907 až 1910) a konečně ve Štrasburku (1910 až 1919), Opéra national du Rhin kde excelovala především ve vysokodramatickém repertoáru (Carmen, Santuzza, Leonora ve Fideliovi i v Trubadúrovi, Aida, Amelie, Salome, Elektra, Ariadna, Ortruda, Brunhilda, Valkýra, Fricka, Venuše i Alžběta, Kundry, Isolda…). Ke svým špičkovým pěveckým a hereckým výkonům připojila také výkony taneční (i Tanec sedmi závojů v Salome nebo závěrečná scéna v Elektře) a kritika byla vždy udivena nejen technicky dokonalým pěveckým výkonem, nýbrž i mistrnou hrou, výrazným gestem a citovým zvládnutím role. Pozornost vzbuzovaly i jejích nádherné kostýmy.
Proslulost jí umožnila hostovat na předních scénách holandských (Haag, Amsterodam, Rotterdam), ve dvorních operách ve Vídni, v Berlíně, v Drážďanech a v Mnichově, ale také v Karlsruhe, v Dessavě (také jako Smetanova Milada v Daliboru), ve Štuttgartu, v Hannoveru, v Gothě, v Bremen, v Hamburku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Elberfeldu (obdivovaný záskok jako Donna Anna s nejslavnějším Donem Giovannim té doby Franciskem D’Andradem), či v Lipsku. Někdy byla upřednostňována i před operetními divami (Netopýr) a pěstovala rozsáhlou koncertní činnost (též s pianistickou legendou Elly Ney).
Její talent jí umožnil spolupracovat se světovými dirigenty Albertem Coatesem, Leo Blechem, Bruno Walterem, Hansem Pfitznerem, Wilhelmem Furtwänglerem, Otto Klempererem, Georgem Szellem i přítelem Richardem Straussem, se kterým dotvářela svoji kreaci Elektry. V Národním divadle v Praze jí bylo dopřáno zpívat pouze třikrát (Carmen, Leonora ve Fideliu, Ortruda, vždy s Otakarem Mařákem), zpívala však také ve Vinohradské zpěvohře (Carmen, Marta v Nížině) a pod taktovkou Dr. Viléma Zemánka a za doprovodu spojených orchestrů Česká filharmonie a Národního divadla předvedla své umění ve scénách ze Salome a Elektry na koncertě Spolku českých žurnalistů v lednu 1910.
Ve dvacátých letech 20. století byla okolnostmi přinucena usadit se natrvalo v Čechách. Přijala pozvání obdivovatelky hudebního umění, hraběnky Berty Colloredo – Mansfeldové, a s matkou a se dvěma bernardýny se přistěhovala do zámku Zbiroh, kde geniální Alfons Mucha právě dokončoval svoji Slovanskou epopej.
Koncertovala, působila jako profesorka zpěvu v hudební škole v Plzni, v roce 1926 hostovala na pozvání Oskara Nedbala jako Carmen v Slovenské národné divadlo v Bratislavě, v roce 1934 vystoupila v plzeňské opeře jako Valkýra, a s velkým hudebním světem se rozloučila v roce 1940 uspořádáním pěveckého recitálu za doprovodu Česká filharmonie, kterou řídil Václav Talich. Už ve zralém věku neváhala odjet do Prešova, kde působila jako hlasová a dramatická poradkyně a budovala nové divadlo (1951-1954). Ve Město Zbiroh zpívala v kostele sv. Mikuláše, doprovázela při místních koncertech, pomáhala při výchově zbirožských hudebníků, byla první čestnou členkou spolku ochotníků J.V. SLÁDEK…
K obrovskému počtu jejích žáků patří dámy Baxová, Babická, Langová, Holubová, Weissová, Vačkářová, Kutinová, Střízková, pan Krásný, koncertní pěvci Božena Hezká, Jaromír Horák, , Dr. Otakar Mácha, operetní pěvec Josef Janoušek, plzeňská sopranistka a držitelka ceny Senior Prix 2013 Jindřiška Hendrichová, Růžena Boubínová, sólistka opery v Plzni, René Tuček, sólista opery Národního divadla v Praze nebo táborská rodačka Libuše Pavlíková-Pasero, sólistka milánské Teatro alla Scala, manželka slavného basisty Tancrediho Pasera.
Často byla přirovnávána k fenomenální Gemmě Bellincioni, její hlas i zjev se nápadně podobaly slavné Emě Destinnové, které prováděla hlasovou kontrolu. Na rozdíl od proslulé Bellincioni a své přítelkyně i rivalky, jen o rok mladší, Emy Destinnové nezanechala Maria Gärtnerová žádnou nahrávku svého monumentálního hlasu.
Ještě pětaosmdesátiletá zpívala v roce 1962 Habaneru z Bizetovy Carmen na koncertě při příležitosti otevření výstavy jejího životního díla, kterou uspořádalo Městské vlastivědné muzeum ve Zbiroze. Muzeum J. V. Sládka a Městské muzeum Zbiroh I tenkrát ji obdivoval přítel skladatel Jindřich Jindřich či dcera Alfonse Muchy akademická malířka Jaroslava Muchová.
Zemřela odloučena od veřejného života ve svém zátiší v Pětidomí u Zbiroha, ve společnosti své hospodyně a přítelkyně Emilie Diankovské, 22. února 1965. Pochována je na zbirožském hřbitově. Jejímu životu a umění se věnuje koncertní cyklus Po stopách Marie Gärtnerové.
V únoru 2025 uplyne tedy již šedesát let od úmrtí této jedinečné osobnosti, svrchované pěvkyně a vynikající pedagožky. K připomenutí tohoto, byť smutného výročí, budou ve Zbiroze uspořádány výstava i hudebně dramatický pořad, je připravována kniha či životopisný film.
Při této příležitosti bychom rádi požádali všechny pamětníky, bývalé žáky, přátele či příbuzné, kteří svými vzpomínkami či vzácnými artefakty z rodinných archivů mohou přispět k ještě bližšímu seznámení s významnou umělkyní, aby se nám ozvali (zameckanokturna@gmail.com, tel. 737 851 446).
autorka článku: Květuše Ernestová, ZUŠ Josefa Slavíka Hořovice.
