Projekt berounských stolpersteinů má za cíl připomenout oběti holocaustu v Berouně formou vsazení pamětního kamene do dlažby v místech, kde tito lidé žili. Postupně představíme medailonky prvních čtyř rodin Židů, jejichž pamětní kameny financovali soukromí dárci z našeho města a měly by být instalovány do konce tohoto roku. Jejich osud se podařilo rekonstruovat na základě mnoha drobných střípků historické paměti.
Rodina Pikova
Budova dnešního Komerčního centra u Pražské brány dnes už nijak nepřipomíná, že tu kdysi bývala tzv. Pikovna, kdysi nejvýnosnější židovská živnost v Berouně. Její historie je spjata s mužem, který sem přišel roku 1889 až z dalekých Peček u Kolína, kde působila velká židovská náboženská obec. Důvodem byla ženitba mladého syna tamního obchodníka s dcerou berounského živnostníka: Alois Pick (1865-1941; později se psal jen Pik) pojal za choť Kateřinu Abelesovou (1864-1942). Abelesovi, stejně jako mnoho berounských Židů, pocházeli z Tetína, odkud se po roce 1849 hromadně stěhovali do Berouna, kde zkrátka existovaly lepší obchodní možnosti. Pik s manželkou převzal po již starém tchánovi živnost a opravdu se činili. Abelesův, nyní Pikův obchod v čp. 73 s koloniálním zbožím na rohu hlavního náměstí prosperoval. Ostatně cizokrajné zboží z kolonií, které Pik kromě běžných potravin a potřeb místního původu nabízel, bylo v druhé polovině 19. století na maloměstě novinkou a rychle si získávalo zákazníky. Pikovna byla pravděpodobně jedním z prvních obchodů tohoto typu v Berouně. Roku 1894, krátce po smrti obou rodičů, získala Kateřina v dědickém řízení po otci Abelesův dům čp. 73. Manželé Pikovi jej později upravili, včetně tehdy módního rohového vchodu z náměstí, který existuje dodnes, a balkónu nad vchodem. V té době již měli dvouletou dcerku Josefu (první dítě zemřelo hned po porodu) a o rok později k ní přibude další ratolest – syn Alfred. V obchodě obsluhovali kromě Pikových ještě jedna krámská a obchodní příručí Robert Eisner, který pocházel rovněž z Kolínska a po vzniku republiky si na Závodí otevře vlastní živnost na výrobu limonád. Pikovi si dokonce mohli dovolit služku, což bývalo znakem místní honorace, a v roce 1902 koupili sousední dům čp. 74, který spojili s obchodem a zařídili si zde bydlení.
Po krizi, kterou způsobila první světová válka, se obchod rychle vzpamatoval, podařilo se mu dokonce vyhnout protižidovským násilnostem roku 1919. Podnikavý Pik si v roce 1922 zařídil koncesi na prodej a výrobu lihových nápojů. Kromě maloobchodu začal provozovat i výnosný velkoobchod, takže koncem třicátých let zaměstnával pět osob včetně vlastního prokuristy a jeho obrat dosahoval dvou milionů korun, což byla na maloměstského živnostníka nevídaná suma.
Právě proto se po německé okupaci stal prvním cílem tzv. arizace. Jeho firmu roku 1940 převzal tzv. treuhänder (nucený správce) Nikolaus nobile de Tartaglia, nacista s vazbou na tajné služby. Ten Pikovu likérku rozšířil tak, že zaměstnával až 20 lidí, ostatně alkohol byl v té době nejen vhodným prezentem, ale i ideálním úplatkem. Zakladatel firmy, starý Alois Pik, už před válkou předal firmu synovi Alfredovi (1895-1942), jedinému potomkovi. Alfredova sestra totiž zemřela předčasně v roce 1932 v pouhých čtyřiceti letech. Tato velká rodinná ztráta umocněná protižidovskou perzekucí, neurvalým zcizením firmy, kterou budoval od základů, a diagnostikovanou rakovinou čelisti, vedla k osudovému rozhodnutí: 1. dubna 1941 si nejprve podřezal žíly a pro jistotu se vzápětí oběsil. I když zvolil odchod, který se příčil jeho víře, alespoň se vyhnul událostem, které nemilosrdně dopadly na jeho manželku a syna. Oba dva byli nejprve v červnu 1941 stejně jako ostatní zdejší Židé nuceně vystěhováni z Berouna na venkov, do Litně poblíž zrušené synagogy, a v únoru následujícího roku spolu s většinou ostatních berounských Židů deportováni do ghetta Terezín. Zde je nacisté jako sardinky namačkali do jednoho z mnoha bloků s číslem místnosti 73. Ironie osudu – stejné číslo nesl jejich ukradený berounský obchod. Alfreda bohužel čekala ještě jedna, poslední cesta v životě, byť o tom asi nevěděl.
Osmasedmdesátiletá Kateřina Piková vyprovodila syna k transportu do východního Polska v dubnu 1942. Ona sama vydržela neúnosné podmínky v Terezíně sotva jeden rok. Do jaké míry se na jejím konci podepsalo stáří, nakolik věznění v ghettu s nedostatkem jídla a nakolik ztráta syna, se můžeme jen dohadovat. Když Kateřina v září 1942 v Terezíně umírala, netušila, že její syn, poslední rodinný příslušník, je již téměř půldruhého měsíce po smrti, otráven v plynové komoře velkokapacitní továrny na smrt jménem Majdanek. V jejím případě byla alespoň smrt milosrdná…
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
