„Občas mám pocit, že žiji v jiném časoprostoru,“ říká Martina Vokurková Chocová nejen o své knize JAKO FAKT?

V květnu vydalo nakladatelství Machart knihu JAKO FAKT? (Filosofové z Berouna), která byla pokřtěna 13. května v Městské knihovně Beroun. Autorka Martina Vokurková Chocová spolu s ilustrátorkou Pavlou Hovorkovou v ní komixově zpracovala hlášky svých dětí, které sbírala po jedenáct let. Během nich vychovala tři syny, dokonce dvojčata. Profesí je forenzní genetik, působí jako lektorka angličtiny, před lety založila Open English v Berouně a vytvořila online kurzy angličtiny pro děti. Píše blog, miluje hudbu, hory a vodu.

Po výčtu všech vašich činností mi to nedá a musím se zeptat, jak tohle všechno můžete zvládat a ještě k tomu se třemi dětmi?

Občas mám pocit, že žiji v nějakém jiném časoprostoru 🙂 Sama někdy nevím, jak to dělám. Snažím se udržovat si dobrou náladu, myslet pozitivně, nekoukat na zprávy (televizi už deset let nemám) a dělat to, co přináší radost mně a jiným užitek. Momentálně se učím chvíli také nedělat nic a musím uznat, že to je velká dřina 🙂 Pravdou je, že všemi mými činnostmi trpí zahrada a dům, na které nemám tolik času, kolik bych si přála.

Řekněte nám něco o vašem vztahu k Berounu. Pocházíte přímo odsud?

Beroun mám moc ráda. Narodila jsem se tu (tenkrát byla ještě porodnice v Berouně) a kromě jednoho roku, kdy jsem bydlela v Praze a dalšího, kdy jsem byla na studijní stáži v zahraničí, tady žiji celý život. Bydlíme v domě po babičce, kde jsem vlastně, dá se říct, vyrůstala. U sousedů jsme honili slepice a krmili králíky a já na to ráda vzpomínám. Zároveň bydlíme kousek od náměstí, takže i blízko za kulturou (koncerty na náměstí Barrande, v Klubu Kotelna nebo Talichův Beroun – tam jsem jako studentka dělala hostesku a už si několik let říkám, jak bych tam zas někdy chtěla zajít – tentokrát jako divák). Miluju okolí Berouna – brdské lesy, kopce a k rybníčku jsem jako studentka chodila počítat žáby v rámci biologické olympiády. Jsem ráda, že žiji právě tady, neměnila bych.

Co vás přimělo studovat forenzní genetiku? Pracovala jste nějakou dobu v daném oboru?

Od malička jsem chtěla být učitelkou jako moje maminka i babička. A tíhla jsem k angličtině a biologii, takže jsem to spojila. Vystudovala jsem odbornou biologii (mikrobiologii-genetiku bakterií) na Přírodovědecké fakultě v Praze a od svých patnácti let doučovala angličtinu. Studijní a dále pak pracovní stáže mi pomohly posunout se odbornostně, ale i jazykově. V oboru forenzní genetiky pracuji pořád. Hned po škole jsem nastoupila na místo genetika v Kriminalistickém ústavu Praha. Po pěti letech jsem přestoupila do firmy Promega, která vyvíjí nové metody právě pro policejní a jiné forenzní laboratoře. Pracuji v této firmě již patnáct let a stejně dlouhou dobu dělám soudního znalce.

Téměř před třinácti lety jste založila v Berouně školu Open English. V čem je jiná?

Postrádala jsem tady školu, ve které by učení děti i dospělé bavilo a současně, aby se naučili napořád a pro život, ne jen na písemku a pak vše zapomenout. Na testy, přijímací zkoušky a pohovory připravujeme také, ale převážnou většinu klientů Open English tvoří lidé, kteří se chtějí přestat bát mluvit. Škola v nich vytvořila blok, který jim brání bez ostychu promluvit.

Možná si ze školy vybavují, jak se tvoří předpřítomný čas, ale objednat si jídlo, zavolat na recepci hotelu nebo jednoduše vyřídit nějakou reklamaci v zahraničí raději nechají na někom jiném. Ale vadí jim to. Nechtějí se stydět promluvit před ostatními, chtějí umět právě tyto, vlastně nesmírně jednoduché věci pro život.

V klasické škole vidím problém v tom, že se často učí studenti slovíčka jako básničku a písemky jsou formou překladů. Angličtina se takhle učit nedá, protože izolovanými překlady vzniká často typická „Czenglish“ (věty jako „I am from exit“, když chci říct, že jsem z východu atd. atd.). Tohle už je extrém, ale divili byste se, co všechno se dá vidět, slyšet.

Čeští studenti raději mlčí, aby neřekli nějakou chybu a aby nevypadali trapně před ostatními. Tento blok si lidi nesou až do dospělosti.

V Open English dáváme hodně důraz na výslovnost a porozumění. Když vám v zahraničí nerozumí, v převážné většině je to proto, že něco špatně vyslovíte, ne proto, že byste použili špatnou gramatickou strukturu.

Pro nejmenší dětičky máme speciální metodu, která zrcadlí přirozené učení (jako když se dítě učí svůj rodný jazyk). Takto učíme již dvanáct let a má to obrovský úspěch.

Kdy a proč jste se rozhodla věnovat spíše výuce anglického jazyka?

Angličtina je můj velký koníček již od puberty a když jsem čekala svého prvního syna, rozhodla jsem se, že založím školu, kde se bude učit jinak než v klasické škole, protože velké většině dětí klasická výuka nevyhovuje. Mně samotné nevyhovovala vůbec a chtěla jsem, aby to měl v životě jednodušší než já.

Hlášky z knihy JAKO FAKT? jste zapisovala primárně na památku svým dětem. Proč jste se pak rozhodla vytvořit z nich knihu? Co bylo tím impulsem?

Říkala jsem si, že by se mohli zasmát i další lidi. Chtěla jsem prostě přinést trochu humoru na svět. A také jsem chtěla zhmotnit tento kreativní nápad a poslat ho do světa. Vydat knihu není úplně bez překážek a taky to něco stojí, ale rozhodla jsem se do toho jít. Třeba tento nápad bude někoho dalšího inspirovat.

Podařilo se vám vždy najít odpověď na otázky svých dětí, nebo je nějaká, na kterou odpovědět nedokážete (a pokud ano, která to je)?

No jéje, těch je! Často jedna přes druhou. Nemám ani patent na rozum a nejsem vševěd. Moje děti mi dlouho říkaly, že maminka ví všechno. Odmalinka jim říkám, že maminka toho ví hodně, ale všechno zdaleka ne. A když něco nevím, že to zkusím zjistit.

Proč komix a ne komiks?

To je popsáno právě v knize 🙂 Neprozradím. Kdo mě zná, možná tuší.

Jak došlo k navázání spolupráce s ilustrátorkou Pavlou Hovorkovou?

S Pavlou se známe od roku 2014, kdy jsme se potkaly na online kurzu Tomáše Lukavce Jsi značka, kde se učilo, jak nejlépe vybudovat značku. Já řešila, jak správně propagovat kurz angličtiny pro děti CoolBeans a projekty myšky Millie. Pavla řešila odchod z korporátní firmy a pracovat již pouze sama za sebe.

Celý rozhovor s Martinou Chocovou Vokurkovou najdete ve zpravodaji Městské knihovny Beroun Okamžik.