Tomáš Šmejkal (*1967) se v 15 letech přestěhoval do vily na Závodí, kterou postavil jeho děda, ale cítí se pravověrným Berouňákem. Stejně jako jeho otec Jiří patří k předním berounským výtvarníkům. Tomáš po něm zdědil výtvarné nadání malovat a naučil se od něj nejenom bravurně ovládat rozličné techniky kreslení a malování (má rád perokresby, akvarely, olejomalby i grafiku), ale také milovat přírodu (jeho otec byl nadšený amatérský entomolog). Tomášovy oblíbené náměty jsou zákoutí Berouna (i ta již zmizelá), krajina v jeho okolí a také portréty. V jeho tvorbě se samozřejmě projevuje i vášeň pro entomologii – vyobrazení různých druhů hmyzu a květin jsou precizní. Jeho výtvarný styl je ovlivněn Rembrandtem a na zakázku vytvořil desítky kopií jednotlivých postav z jeho slavných obrazů.
Jel jsem na kole kolem Tomášova domu. Byl zrovna venku a pozval mne dál. Uvařil mi kávu (mimochodem výbornou) a jen tak jsme si skoro dvě hodiny povídali. Tomáš trochu připomíná pábitele – jeho otec jedním z Hrabalových pábitelů byl. A Hrabal v jakési slabé chvilce Jiřímu slíbil, že pokud se mu narodí syn, půjde mu za kmotra (i když jinak kmotrovství striktně odmítal). Tomáš se narodil až sedm let po svatbě a tak se stalo, že je jediným Hrabalovým kmotřencem (slib daný kamarádovi se totiž splnit musí). Tomášovy životní příběhy jsou vůbec výjimečné. Nikdy nebyl na vojně a „modrou“ nemá. Možná je to jediný člověk v této republice, na kterého vojenský erár zapomněl, a to i v dobách, kdy se vyhýbání vojenské prezenční službě tvrdě trestalo.
Já bych jako stavař řekl, že dům ukrytý v zeleni stromů je zanedbaný, ale Tomáš si na jeho neudržovaném stavu zakládá. Říká, že se tam 20 let neutíral prach a natož nějaké stavební opravy a že díky tomu má dům tu správnou patinu. Když jsem tam chvíli pobyl a prohlížel si prostory domu přeplněné uměleckými díly, začala na mne působit zvláštní atmosféra toho domu – vládne tam génius loci. A ten dům k Tomášovu bohémskému přístupu k životu určitě patří.
Tomáši, na čem teď pracuješ? Ovlivnil tě nějak koronavirus?
Nepracuju na ničem, nemaluju. Koronavirus se mě netýká. Chodím do lesa, sbírám houby – ty letos rostou v pásech: Jdeš pruhem lesa a za chvíli máš plnej košík a popojdeš 200 m dál a hledáš dvě hodiny a nic. Chytám brouky a motýly. Ty jsou letos hodně velký. Hmyz totiž vyroste podle podmínek, v jakých žije larva. Mám tady na keři 15, 20 pavích ok a tak velký už nebyli nejméně 10 let. Mám dva přítulné kocoury, chodím ke Štěpánce na pivo a je mi dobře.
Živíš se malováním; děláš také kopie postav z Rembrandtových pláten a kromě toho vyrábíš spousty krabic s brouky a motýly – to je také na „kšeft“?
Prodej mých obrazů mě živí; kopie dělám jenom, když si to někdo objedná. Brouky a motýly neprodávám, mám je jenom pro svou sbírku. Já si je hýčkám – támhle v tom břečťanu je vrbový špalek, ve kterém žijou roháči – nejsou sice tak velcí, jako z dubu, ale je jich tam několik. Letos jsem tu neviděl jedinýho samce, jenom samý holky. Jo, a jsou tam taky ježci. Když tam strčíš ruku, máš ji plnou blech. Nic není víc zablešený, než ježčí pelech.
Tady ty vitríny vypadají jako školní pomůcky?
To taky školní pomůcky jsou – to jsme dělali ještě s tátou. Pojď se však podívat na moje krabice s motýly a brouky – nahoře je jich plná místnost. Všimni si rozdílů ve velikosti motýlů, třeba tady těch baboček – to je dobrejch 50 %. A koukni se na ty odlišnosti v kresbě stužkonosek – jsou jednoduše nádherný! Mě prostě fascinuje, co příroda dokáže a pořád se ptám: proč jsou tak krásný? Pro noční motýli si připravuju návnadu z jablek a černýho piva – chutná jim to, slétají se sem ve velkém počtu. Mám tady taky spousty brouků – třeba nosorožíky z jižní Ameriky.
Ty jesličky a apoštoly jsi vyřezával ty?
Ne, to dělal táta. Apoštolů je jenom osm – víc už jich nestihl. Už to bude 25 let, co odešel.
Co připravuješ v nejbližší době?
Příští výstava vypadá na Holandský dům. Chtěl bych to dělat spolu s Danem. V zimě 2019 jsme spolu vystavovali ve Faustově domě na Karláku a zhruba do jednoho a půl roku bychom to mohli zopáknout. Holandský dům by tomu předcházel a doufám, že těsně, abych nemusel znovu balit obrazy.
Kam ti můžu poslat text našeho rozhovoru ke zkouknutí?
Nikam. Přijď na kafe! Používám sice už čtyři roky mobil, ale neumím ani napsat SMSku. Říkáš, žes mi volal – já vidím, že mám zmeškaný hovor, ale nevím od koho (jestli je to důležitý, tak zavolá znova). Když já potřebuju někomu zatelefonovat, tak vyťukávám číslo opisováním z papírku, kde ho mám napsaný. A musím si vzít lupu, protože hovno vidim. Já bych se bez mobilu obešel, ale začal jsem ho používat kvůli přítelkyni. Ta mi ho chtěla koupit, abych prý si nedělal ze Štěpánky telefonní ústřednu. Řekl jsem jí tenkrát, že mi ho kupovat nemusí, protože mobil mám – byl v šuplíku, dostal jsem ho před osmi lety od kamaráda. Tak mi koupila kartu a já od té doby mobil „používám“.
Já tu techniku nepotřebuju. Lidi se třeba diví, že nemám pračku. Na co? Mám valchu a dvě zdravé ruce a vedle řeku, kde to vymáchám a jdu na dva měsíce do lesa.
Na co se v nejbližší době těšíš?
Já se netěším na nic, protože pak to většinou nevyjde, ale že se dnes večer u Štěpánky vožeru, tak na to se těším.