Kdo zná důvěrně Beroun, ví o hlubokých kráterech, na jejichž
zarovnání s okolím nestačilo
ani uplynulých padesát let. Jsou na stráních u Lištice, poblíž závodského nádraží i jinde, všechny od tragického 17. dubna 1945.Noc před tím si letci anglo-amerických
průzkumných svazů posvítili na město tisíci světlicemi zavěšenými na padáčcích a změnili noc v den.
Příští odpoledne před třetí hodinou přilétly nad zdejší kotlinu jiné, tentokrát bombardovací
svazy a zasypaly ji stovkami tříštivých bomb. Chaoticky, aniž zničily něco, co mohlo uspíšit vývoj války, jejíž konec byl i tak v dohledu…
Bombardéry rozsévající zkázu zmizely,
detonace dozněly, nad městem se rozhostilo děsivé ticho, vzduch čpěl po explozích a na vše sedal zvířený prach. Lidé opouštěli úkryty, aby spočítali mrtvé
a se zoufalou nadějí převraceli trosky.
Dar pokojného města konci nejkrutější
války byl značný, jakoby nestačily oběti v koncentrácích, na nucených pracích
v říši. Čtyřicet tři mrtví, šestatřicet těžce zraněných. Dvacet domů zcela zřícených, pětadvacet na spadnutí, dvě stovky poškozených. Sto třicet jeden občan už neměl, kam by hlavu složil.
Radní, kteří na začátku století budovali
nový hřbitov a s žádnou apokalypsou
nepočítali, věřili, že malá hřbitovní
kaple vždycky postačí. Kam teď honem s tolika nebožtíky do dne pohřbu?
Nabízelo se jediné místo, chlad zdejšího svatojakubského kostela, svědek
řady událostí, jež míjely město od 13. století. Přečkal Žižkův plenící vpád roku 1431, kolem něj zahrabali osadníci
oběti zhoubného moru v 70. letech 17. století. Nyní se měl stát a stal se přechodně hromadnou márnicí. Bylo až symbolické, že rakve s ostatky občanů zabitých při náletu zaplnily prostor v severní
lodi před Oltářem Božího hrobu. Zdobí jej v chrámu nejznámější a nejcennější
obraz mistra Van Dykovy malířské
školy Snímání těla Kristova z kříže.
Letos již po třiašedesáté si Beroun opět připomene onu skličující událost roku 1945.
