Loděnický výtvarník a dlouholetý pedagog nyní i v roli spisovatele
S výtvarníkem Karlem Patákem se znám téměř pětačtyřicet let – zvláště z jeho
výstavní a pedagogické činnosti. Vzpomínky obsahují mnoho přátelských setkání – osobních i pracovních. S Karlem Patákem jsme se po létech sešli u něj doma na Janské u Loděnic, abychom si vzpomínky trochu oživili…
Můžeš nám říci něco o svých začátcích?
‚Dětství jsem měl složité. Byl jsem vlastně sudetský občan, narodil jsem se v roce 1931 ve Vojkovicích u Karlových Varů a maminka byla Němka. Chodil jsem do české školy, ale po příchodu nacistů
jsme to měli těžké. Vymysleli si dokonce
nějaký pokus o převýchovu dětí ze smíšených manželství. V Buštěhradu si nás, kteří jsme mluvili česky, brali členové
Hitlerjugend za oběti svých bojových
cvičení… Od roku 1939 jsme bydleli
tady na Janské.‘
Jak jsi začínal s malováním?
‚Už od dětství jsem si kreslil na kdejaký papír a po válce v roce 1947 jsem se dostal na Státní grafickou školu
v Praze. Po absolvování jsem udělal zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, dostal jsem se do ateliéru profesora
Vladimíra Pukla, tam jsem absolvoval
v roce 1956. Byl jsem registrován ve Svazu výtvarných umělců. Jsem portrétista
a v padesátých letech jsem pracoval
i na portrétech poplatných tehdejšímu
režimu… Začal jsem spolupracovat s berounským muzeem. S Jirkou Kahounem
jsme tenkrát navrhovali a realizovali
některé expozice. Pamatuji se, že jsme tam s ním tenkrát po příchodu Rusů
zazdili trubku s naším prohlášením nesouhlasu s ruskou okupací. Mysleli jsme si, že to tam bude na věčné časy. Jenže při rekonstrukci v roce 1991 najednou
zedníkům trubička vypadla. Pak to bylo nějaký čas v muzeu vystaveno jako exponát.‘
Pamatuji si, že jsi s námi v Okresní
osvětovém domě velice aktivně spolupracoval při tvorbě protestních
materiálů proti okupaci…
‚Tam jsem tehdy chodil denně. Tiskli jsme letáky, noviny a jiné věci…‘
Co nám řekneš o své pedagogické
činnosti?
‚Od roku 1963 jsem učil na Lidové škole umění (pozdější Základní umělecké
škole) v Berouně a tam jsem vlastně
učil až do penze. Měli jsme pobočky
i v Hořovicích, v Rudné a v Loděnici, tam jsem také dojížděl. Zúčastňovali jsme se různých soutěží a výstav. Zvláště se uplatnily linoryty. Mělo to dost velkou odezvu. Děti i jejich rodiče to bavilo.‘
Stopa v mnoha tvých žácích zůstala…
‚Ano, někteří u toho kumštu zůstali. Jako např. Kameel Machart, některé žákyně
se dostaly na Umprum‘ Dodnes potkávám své žáky – už dávno dospělé – a pořád mě ještě zdraví. Vzpomínám si i na jednoho ze svých prvních žáků – tvého syna Pavla a jeho linoryt
s názvem Ryby. Ten byl krásný. Já ho mám ještě schovaný, některé práce jsem si archivoval.‘
A tvoje vlastní umělecká tvorba, výstavy?
‚Hodně z mé činnosti
zabrala učitelská
práce, takže vlastní tvorba ustoupila
trochu do pozadí.
Vystavoval jsem v Berouně na autorských
i společných výstavách. Zvláště s Jiřím Kahounem, Láďou Svatošem, Jirkou
Kreisslem a jinými.
Později jsem začal s počítačovou grafikou. Sbíral jsem staré portrétní fotografie,
z nichž některé mě inspirovaly
k vytvoření takových zvláštních portrétů,
kdy původně portrétovaná osoba úplně zmizela a vznikl někdo úplně jiný. Podle mé fantazie.‘
A co Karel Paták v roli loděnického
starosty?
‚Po roce 89 jsem se zúčastňoval shromáždění,
schůzí a jednání a při volbách jsem byl zvolen a stal se starostou v Loděnici.
Takový největší úspěch z té doby je zvelebení vzhledu obce, včetně rekonstrukce
komunikací. I jako starosta jsem se angažoval v oblasti kultury.‘
A Karel Paták spisovatel?
‚Hodně jsem se pohyboval v berounském
muzeu. S tehdejší ředitelkou Janou Čapkovou a s panem Adolfem Königem, bývalým fürstenberským archivářem v Křivoklátě, jsem měl mnoho diskusí o historii. Pan König byl strašně zapálený
a hodně toho věděl. Já jsem od něho
čerpal nové vědomosti i nové pohledy
na minulost. Jemu vděčím za to, že jsem začal psát, nejprve o historii Loděnice
knihu ‚Obec na zemské stezce‘ – to byla první publikace – ještě za mého starostování. A teď píšu knihu o Berouně
‚Pihoun od Slavaše‘. Vybral jsem si období kolem roku 1925, kdy byla v Berouně
Velká krajinská výstava. Hlavní
postava Pihoun je tak trochu autobiografická.
Některé děje se odehrávaly později, ale já jsem to celé posunul – časově
i pokud se týká osob – do toho roku
1925. Mám spoustu materiálu, dokumentů…
Stále knihu doplňuju, takže ještě není plně hotová…‘
Děkuji ti za rozhovor a přeji ti, ať si tvoje nová kniha brzy najde cestu ke svým čtenářům.
