zapřísáhl se mladý režisér Jiří Vejdělek se po natáčení Účastníků zájezdu.
Absolvent pražské FAMU Jiří Vejdělek začínal kratšími snímky, které získaly řadu cen na prestižních studentských festivalech. Jako režisér patřil později ke strůjcům úspěchu tří řad televizního seriálu Redakce. Do celovečerní hrané tvorby vstoupil komedií podle bestselleru Michala Viewegha Účastníci zájezdu. Tu vidělo v českých kinech 800 tisíc diváků, film je v žebříčku celkové návštěvnosti divácky nejúspěšnějším titulem roku 2006. Jeho druhý celovečerní snímek nese název Roming.
S Markem Epsteinem se znáte ze studií i z práce na seriálu Redakce. On je považován za novou hvězdu filmové scenáristiky. Čím jsou jeho příběhy zajímavé, nové?
‚Poznali jsme se tak, že jsme oba seděli na velmi vážné famácké projekci nějakého velmi důstojného díla. Ze tmy se ozývaly dva smíchy, a když nás vyhodili, tak jsme se s Markem dohodli, že bychom spolu zkusili napsat scénář. Pak jsme se sešli při seriálu Redakce a nakonec přišla nabídka na Roming. Myslím, že máme společný smysl pro humor, zajímají nás podobné příběhy. Oba rádi balancujeme na hraně mezi legrací a vážností a rádi diváky dojmeme. On už ale není vycházející hvězda, ale svítící. Onehdy mi po internetu posílal recept na nakládaný hermelín. Omylem to dal do kopie jednomu producentovi a ten mu hned druhý den volal, že dobrý, ať to trochu rozpracuje, že to berou. Už na to dostali grant. Cokoli Marek napíše, trhají mu z ruky. Jsem rád, že jsem byl v té frontě první.‘
V čem je úskalí road-movie jako žánru, v němž s nadsázkou řečeno ‚někdo někam jede‘?
‚A to je právě to největší úskalí. Po natáčení Účastníků zájezdu jsem se zapřísáhl, že do autobusu už nevlezu ani jako cestující. A do Romingu jsme si vybrali ještě složitější dopravní prostředek – malou tatrovku. Narvat se do ní a kolem ní se štábem a kamerou a natočit nějaké herecké akce je samozřejmě složité. A pak je tu další záležitost – hrdinové někam jedou, ale také někam musí dojet a my musíme někam přivést jejich příběh. My jsme si na sebe upletli bič, protože jsme chtěli finále, které by bylo adekvátní tomu vtipnému příběhu. A tak náš film vrcholí scénou, která pro realizaci v českém filmu není asi obvyklá a vůbec ne jednoduchá.‘
Jak vznikalo herecké obsazení Romingu, tedy především ústřední trojice Polívka, Labuda a neherec Holub?
‚Obsazení bylo samozřejmě dané tím, že scénář je o Romech, i když od počátku říkáme, že je to hlavně příběh o přátelství a taky o lásce. Předpokládalo naturščiky, dělali jsme několik velkých castingů na menší role. Hlavní úlohy jsou ale tak náročné, že bylo téměř jisté, že takový talent mezi neherci asi nejsme schopni nalézt. A pak už byla volba Bolka Polívky a Mariána Labudy jednoznačná. Bolek Polívka hraje postavu takzvaného bílého Roma, je v podstatě Čech, který by strašně chtěl být Romem a pan Labuda je zase takový nepovedený Rom. Trojici doplňuje Víťa Holub, jehož jsme našli právě na castinzích. Scénář Romingu je napsán trochu odlišným stylem, než se psávali scénáře pro filmy třeba v 60. letech. Náš film vyžadoval neherce proto, že jsme potřebovali vytvořit romské prostředí. Text byl ale velmi precizní a náročný, nešlo využít princip, že zadám situaci a bude se improvizovat. Všichni se musí přesně držet toho, co je napsáno, což je pro neherce složité. Na druhé straně v roli Romana, jehož hraje Marián Labuda, je řada scén, které jsou jen o pohledech, o vnitřním světě postavy a to by pro člověka bez hereckých zkušeností byla velmi těžká úloha.‘
Postavy Bolka Polívky a Mariána Labudy tvoří záměrně fyzický i povahový kontrast. Jak jejich komunikace působila v okamžicích, kdy kamera nejela?
‚Stejně jako před kamerou se škádlili i mimo a bavili tím štáb, až jsme někdy ztráceli pojem o tom, kdy jde o legraci a kdy je to vážně. Je pravda, že jejich postavy vycházejí z kontrastu. Roman Mariána Labudy je netypickým představitelem Roma, je klidný, až přemýšlivý. Naopak postava Bolka Polívky je tak plná temperamentu, že si s tím někdy neví rady, a proto se utíká ke komunitě, která je divoká, stejně jako on.‘
Ve fantazijní části filmu hrají větší role rumunští herci. Jak se komunikuje režisérovi přes tlumočníka?
‚No výborně. Já se snažím složitě popsat herci, jak se jeho postava dostala do situace, v níž je… a překladatelka to přeloží jednou větou… Já rád pracuji s herci trochu intimněji – v tom smyslu, že jsou uchráněni všech těch technických záležitostí, které probíhají okolo a já si s nimi jen v koutku špitám, co a jak. Tady to vůbec bylo těžké a s cizinci o to těžší, že do té intimity vstupuje navíc překladatel.‘
Děkuji vám za rozhovor.
