Tento opakující se sen byl inspirací pro nový film Tomáše Vorla
Padesátiletý režisér Tomáš Vorel přestoupil na FAMU ze stavební fakulty ČVUT. Své první filmy To můj Láďa, Kašpárek, Zákon samurajů a Rychlé šípy natáčel jako amatér, na FAMU si získal pověst mimořádného talentu školními snímky Ze života popelnic, Chci tě mít, Ing. nebo Chemikál. Na těchto filmech většinou pracoval se svými kolegy z divadla Sklep, u jehož zrodu stál jako herec a spoluautor her. Jeho celovečerním debutem byla Pražská pětka, následoval Kouř, Kamenný most, Cesta z města a Skřítek. Nový film Gympl, kde si zahrál i malou roli školníka, vstupuje do kin 27. září 2007.
Co bylo pro vás inspirací k natočení filmu Gympl?
‚Inspirací je vždycky více – moje dětství, studium gymnázia, studium gymnázia mého syna, pomalovaný Bráník, kde jsem vyrůstal a žiju dodnes. Pak jsem se seznámil s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, a na to jsem se setkal s Pavlem Noskem, který byl vyhozen z gymnázia, protože maloval graffiti. Úplně první myšlenkou, která mi vnukla nápad natočit film o škole, je to, že se mi neustále vrací sen, jak se potím v lavici a nejsem schopen odevzdat písemku z matematiky. Tento sen mám už asi třicet let a z toho soudím, jak mě traumatizovalo školství a traumatizuje asi všechny dodnes.‘
V čem?
‚Třeba známkový systém. Už to, že dostanete dvojku, že máte trojku, nechci říct pětku, třídní důtka, ředitelská důtka – to už je hrůza. A představa, že mě vyhodí z gymplu – to bylo pro mě strašlivý. Takže celé dětství a dospívání je trauma z toho, že selžete, že neuspějete, že se na vás rodiče budou zlobit, že vás učitelé budou zesměšňovat, dávat vám najevo, že jste hloupější než oni. Osobně jsem chodil na základní a střední školu, potom na dvě vysoké, takže vím, o čem mluvím.‘
Co prožívají hlavní hrdinové Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jirka Mádl)?
‚Oni vlastně jen přežívají v lavicích a ten opravdový život odžívají v noci. Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole a noční dobrodružství, kdy můžete spadnout ze střechy, může vás přejet vlak, můžou vás chytit policajti, můžou vás vyhodit ze školy, někdo vás zmlátí, skončíte v nemocnici – prostě reálné nebezpečí, které se sprejerům ve skutečnosti děje. V této souvislosti vzpomínám na Rychlé šípy, bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo to skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním. A malování graffiti je právě to skutečné dobrodružství.‘
Ve filmu je kromě generace studentů gymnázia zachycena také generace učitelů?
‚Film je taky o vztahu obou těchto generací, takže nechybí Jiří Schmitzer jako ortodoxní češtinář, Eva Holubová jako mondénní ředitelka školy, Martin Zbrožek jako jalový tělocvikář nebo Tomáš Matonoha jako třídní učitel, který se snaží graffiti pochopit a napojit se na tu mladší generaci a pomoci jim najít cestu. Matka Petra, kterou hraje Zuzana Bydžovská nebo rodiče Michala v podání Ivany Chýlkové a Jana Krause. Jsou to prostě dvě odlišné generace, což nelze překlenout, takže film je určitě zajímavý pro generaci rodičů, kteří se v něm taky najdou.‘
Ve filmu se snažíte reflektovat současné problémy mladé generace. Jak jste přišel na zápletku s hlavní dívčí hrdinkou?
‚Snažil jsem se udělat film žánrově široký, jsou tam dramatické situace, kdy se právě hlavní dívčí hrdinka sebepoškozuje. Sebedestruktivní sklony mladých lidí prostě existují, je to zase způsobeno tlakem konzumní společnosti, která chce všechno zmanipulovat do ‚ano – ne‘ nebo ‚plus – mínus‘. Jdi do školy, pak přijď domů, večer se dívej na televizi, pak jdi opět do školy nebo do práce. Ti kluci to řeší malováním graffiti a tahle holka ničí sebe samu.‘
Jak se na filmu kromě ztvárnění ředitelky školy podílela Eva Holubová?
‚Evě Holubové jsem dal z důvodu ředitelování gymplu vlastně takovou volnou ruku v obsazení hereckého sboru. Některé role jsou její nápad nebo jsme je vybírali spolu. V Evu mám důvěru, protože je to nejen herečka, ale je také hodně vnímavá. Mám v ní také dramaturga, píšeme spolu scénář a pak ho spolu dotváříme. Vlastně bych ji mohl nazvat takovým druhým rejžou.‘
Na filmu Gympl jste měl odborného poradce pro graffiti, film dotvářeli další lidé z této komunity. Jaká byla vaše vzájemná spolupráce?
‚Na začátku byl velký odpor a jejich naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Nakonec jsme takové lidi našli a měli jsme štěstí, že Pasta Oner, Dick a Masker mají za sebou takovou tu první mladistvou graffiti školu, kdy je všechno jen negace. Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě s tím spojené, ale kluci srazili moje filmařské představy na zem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost. Takových situací jsme během příprav filmu a natáčení řešili desítky.‘
Děkuji vám za rozhovor.