Přiznává zpěvačka Aneta Langerová a dodává: „Oproti tomu muzika je pro mě přirozená věc.“
Druhá deska zpěvačky Anety Langerové, držitelky řady hudebních cen, jejíhož debutu Spousta andělů se prodalo 126 tisíc nosičů, vyšla letos v květnu. Album, jenž dostalo název Dotyk, přineslo deset původních skladeb. Autorkou většiny repertoáru je sama zpěvačka, spoluautory se u několika písniček stali Michal Hrůza, a.m. almela, Lukáš Klofec a Robert Nebřenský.
Na druhou desku jste si chtěla skládat repertoár sama. Jak vám to šlo?
„Představovala jsem si, že napíšu třeba jednu nebo dvě písničky. Neměla jsem pocit, že bych dokázala složit větší část desky – vždyť jsem to nikdy předtím ani nezkusila. Že se tak stalo, na tom má největší zásluhu Michal Hrůza, který mě ke skládání doslova dokopal a nepustil mě od papíru, dokud jsem nedokončila první písničku. A mě to najednou chytlo. Dostala jsem se do stavu jakési euforie a začala psát. Pak přišlo takové uvolnění, kdy jsem se nestyděla za to, co jsem vytvořila, naopak jsem se cítila hrozně dobře. Písně se postupně dávaly dohromady, až jsem najednou zjistila, že většina pochází z mé ruky. To je hrozně příjemný pocit.“
Jak písničky vznikaly?
„Většinou vznikla nejdřív hudba a až později text. Nejprve jsem zkoušela psát sama, a když mi to nešlo, snažila jsem se slova někomu zadat. Když se mi ale podařilo vytvořit text třeba za den, bylo to hrozně motivující a pomáhalo mi i to, že mě Michal i celá kapela v psaní hodně podporovali.“
Co je pro vás těžší stvořit – hudbu nebo text?
„Určitě text. Slova jsou záludná a já mám ještě navíc netalent na češtinu (smích). Oproti tomu muzika je pro mě přirozená věc, sednu si ke kytaře nebo klávesám a prostě začnu hrát.“
Cítíte nějaký rozdíl, když zpíváte svůj text a cizí?
„Vlastní slova si člověk dává přímo do úst, kdežto ta cizí si nejdřív přečte a pak je teprve zpívá. Nezasvěcení to asi nepoznají, ale lidi, kteří vědí, co jsem napsala, mi říkají, že je to slyšet.“
Kde se vzali konkrétní autoři?
„Od začátku jsem si přála, abych většinu věcí složila s Michalem Hrůzou nebo s a.m. almelou, protože si s nimi rozumím a vím, že mají obrovskou slovní zásobu. Ale s Michalem to nakonec nevyšlo tak, jak jsem si původně představovala, protože on začal dělat svoji desku a neměl už tolik času. O text na jednu rychlejší a veselejší písničku jsem poprosila Lukáše z Letů Mimo. Na jinou píseň mě napadl Robert Nebřenský, protože se mi zdálo, že by se na ni právě jeho slova hodila, a vyšlo to, což je super. Jednu věc mi také pomohl dokončit a.m. almela.“
Měla jste nějakou obecnější představu, co chcete tou deskou říci? Nebo písničky vznikaly jednotlivě?
„Lidi mi pořád opakovali: Musíš vědět, o čem mají ty písničky být. Ale když člověk nepíše, tak to prostě neví. Až když jsem začala skládat, rozhodla jsem se, že to musím přestat řešit, protože jsem na to myslela tolik, že mě to zasekávalo. Říkala jsem si, tohle téma je hloupý a tohle taky, a nakonec mi nezbylo nic. Ale toho se člověk při psaní postupně zbaví. V každém případě je to spíš činnost tady a teď než plánování dopředu, o čem budu psát. Pro mě je nejzásadnější člověk, obsah každodenního života, co na člověka přichází, co od něj odchází, co prožívá. O tom ta deska je.“
Všechny písničky znějí, jako by vznikly snadno a lehce, přitom jste se s nimi evidentně hodně nadřela…
„Až do chvíle, než jsem začala psát kredity na desku, jsem si říkala, co jsem vlastně celou tu dobu dělala, protože je to taková nehmotná práce, která není okamžitě vidět. Ale když jsem si zpětně celý proces uvědomovala, říkala jsem si, že jsem ty dva roky asi neproflákala.“
Na vašich webových stránkách www.langerovaaneta.cz se v průběhu přípravy desky objevila spousta fotek ze studia. Budí to dojem, že se snažíte fanouškům zpřístupnit sama sebe. Je to tak?
„Do určité míry ano, ale ne se vším všudy. Lidi, kteří mě mají rádi, podporují mě a chodí na koncerty, pro mě znamenají úplně nejvíc. Udělají si čas, přijdou a neřeší, co bych mohla udělat líp, ale přijmou to tak, jak to je. Jsou trpěliví. Stejně tak se snažím chovat já k nim. Snažím se jim ukázat zákulisí, zasvětit je do procesu vzniku mojí muziky, ale ne v tom negativním smyslu, že je to strašná práce, ale naopak v tom pozitivním. Že žiju v tom, v čem chci žít, a je mi tam dobře. Myslím si, že to může být motivující – koneckonců i všechny moje písničky mají v sobě naději. Doufám, že ji tam lidi najdou.“
Je už nachystané turné?
„Mělo by proběhnout v září a v říjnu po České a Slovenské republice. V létě jsem vystoupila na festivalech České hrady a na dvou festivalech na Slovensku.“
A co je nového ve Světlušce?
„Nedávno jsme otevřeli druhou Kavárnu POTMĚ, kde obsluhují nevidomí. Nachází se v Praze na Ovocném trhu a otevřeno je odnevidím donevidím.“
Děkuji vám za rozhovor.
