Své druhé album pod názvem Never Enough vydal v květnu Ondřej Pivec a jeho Organic Quartet. Mladá perspektivní jazzová kapela, která za svůj debut Don´t Get Ideas získala Anděla v kategorii Nejlepší jazzové album. Kapela je součástí mladé, neobvykle kvalitní vlny českého jazzu a její potenciál, hráčské kvality, vyzrálý repertoár a výjimečné umělecké nasazení přesahují české hranice. Vedoucím souboru je varhaník Ondřej Pivec (1984), který v současnosti dokončuje studium na pražské jazzové Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka.
Jak vlastně vznikl Organic Quartet?
‚Po třech letech hraní v kapele Romana Pokorného jsem přemýšlel, co dál. Věděl jsem, že bych rád vlastní kapelu, ale vůbec jsem netušil, jak se to dělá. Na škole (VOŠ Jaroslava Ježka) jsem dal dohromady další tři lidi, udělali jsme demo a já to poslal do vydavatelství Cube-Metier Pavlovi Vlčkovi. A ten mi hned nabídl termín. Čili kapela vznikla v srpnu 2005 a už v říjnu jsme šli do studia točit první desku.‘
Právě za ni jste dostali cenu Akademie populární hudby, takzvaného Anděla. Jaké to je být držitelem největšího hudebního ocenění u nás hned takhle na začátku kariéry?
‚No je to naprosto skvělý pocit. Jakože někdo si všímá toho, co děláme a že to asi neděláme úplně blbě, že to má nějaký smysl. Dost mě to motivuje k další práci.‘
Nyní vydáváte další CD. Čím se liší od toho předchozího? Jak jste s ním spokojeni?
‚Během toho roku a kousek, co uplynul od natáčení první desky, jsme docela dost hráli, zkoušeli a psali, tak snad se tato společná práce projevila i v muzice. Na novém CD jsou ve dvou kusech hosté – dechová sekce a ve dvou skladbách zpívám. Spokojeni jsme, i když vždycky je co zlepšovat. Už se těším na příští natáčení?‘
Organic Quartet je postaven na neobvyklém zvuku Hammondových varhan. Proč jste na ně přesedlal z původního klavíru?
‚Se zvukem hammondek jsem se poprvé setkal, když mi bylo asi tak 13 let. Od jednoho známého, jazzového fandy, jsem měl doma nahrávky Jimmyho Smitha, Richarda ‚Groove‘ Holmese, Jacka McDuffa a dalších. Samozřejmě jsme doma měli piáno, já tehdy studoval klasiku, takže se mi o hammondech mohlo tak akorát zdát. Když mi bylo asi osmnáct, zavolal mi Roman Pokorný s tím, že by potřeboval nahradit Alberta Marsica v triu. Vůbec nic jsem tehdy neuměl, tak jsem se to musel všechno učit úplně od nuly, hlavně hrát basu levačkou. No a navíc jsem neměl ani pořádný nástroj, ale nějak jsme to všichni přetrpěli. Časem jsem ale zjistil, že mi to vlastně asi půjde líp než na piáno, tak jsem u varhan zůstal.‘
Říká se, že v Čechách v poslední době vyrostla mladá silná jazzová generace. Co o ní soudíte?
‚Ano, tvoří se tu, hlavně díky Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka, kterou vede Jaromír Honzák. Tato škola, která vznikla při Konzervatoři Jaroslava Ježka, je v současnosti asi jedinou vzdělávací institucí, která se úzce specializuje na jazz a moderní nonartificiální hudbu. Měl jsem to štěstí zde také studovat, letos v červnu budu absolvovat.‘
Považujete se za její součást?
‚Součástí mladé jazzové generace se cítím být a myslím, že je teď na nás, abychom českému jazzu udělali trochu jméno venku. Alespoň do té míry, jak to mají v současnosti Poláci. Vzhledem k tomu, že se mladá generace poměrně úspěšně míchá i s tou o něco starší, vznikají dost ojedinělé projekty, a tak si myslím, že jsme na dobré cestě.‘
Jakou máte oblíbenou hudbu a kdo je váš vzor?
‚Oblíbené muziky mám docela dost. Od Charlie Parkera po Kurta Rosenwinkela. Za svůj největší vzor považuji izraelsko-německého klávesistu Sama Yahela. Natáčel třeba v Elastic bandu s Joshuou Redmanem nebo s kanadskou zpěvačkou Madeleine Peyroux. Rád bych se u něj v New Yorku učil, snad se mi poštěstí.‘
Jaké jsou vaše plány do nejbližší budoucnosti?
‚Plánuji na tři měsíce odjet do New Yorku a pak se uvidí. Máme rozjednané další natáčení s Organicem, rád bych také v budoucnu podnikl něco většího s bigbandem nebo s orchestrem. Ale to je poměrně nákladná záležitost, takže musíme objevit nějakého sponzora.‘
Děkuji vám za rozhovor.
