Znám Josefa Kokeše mnoho let. Společná práce v Okresním osvětovém domě v Berouně v 60. letech, kdy jsme se snažili organizováním zájmové umělecké činnosti zkulturnit sešněrovaný život lidí, klubů i souborů – to byl zážitek, na který se nezapomíná. Po příjezdu sovětských tanků jsme se museli rozejít?
Od mládí se věnuješ hudbě. Jak začalo tvé studium?
‚Absolvoval jsem Hudební školu v Hořovicích – obor klavír a později klarinet. Pak jsem doplnil elektronické varhany a saxofon. Později jsem absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky.‘
Ty jsi vlastně celý život pracoval v kulturních zařízeních, která měla úzký vztah k umění, zejména k hudbě…
‚Když jsem musel opustit Okresní osvětový dům v Berouně, našel jsem zaměstnání v centrálních kulturních zařízeních v Praze – nejprve v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze a pak jsem přešel na Český výbor Odborového svazu umění a kultury. Po roce 1989 jsem se stal tajemníkem Republikového výboru Odborové asociace divadelníků, kde vlastně pracuji dosud.‘
A vedle výkonné hudební činnosti a výchovy jsi také publikoval?
‚Ano, připravil jsem pro tisk publikaci Hudebníci Podbrdska a studii Z historie hudebních souborů na Berounsku a Hořovicku. Dlouhá léta jsem spolupracoval s loutkářským souborem Malá scéna Hořovice a napsal jsem pro ně i dvě loutkové hudební hry.‘
A co Kokeš klavírista? Která ze svých četných vystoupení bys zvlášť vyzdvihl?
‚Účinkoval jsem při natáčení několika hudebních nosičů ve studiových orchestrech, řízených hořovickým skladatelem Bohumilem Lepičem. Zpěváka Karla Petra, sólového basistu Komické opery v Berlíně, Národního divadla a Státní opery v Praze, jsem doprovázel při nahrávce slavných černošských spirituálů?‘
Josef Kokeš je činný i literárně, ale jeho práce zná jen úzký kruh přátel. Mnoho lidí potěšil svou hudbou, mnohým pomohl najít k hudbě cestu. Josef Kokeš vstupuje mezi sedmdesátníky a my mu přejeme do dalších let hodně zdraví a úspěchů.
